Jednou rukou Hermionu objal, druhou strčil do kapsy a vytáhl z ní nevzhledný kapesník, kterým dříve čistil kamna. Narychlo vytáhl hůlku, namířil s ní na ten cár hadru a zvolal "Tergeo".
Hůlka vyčistila většinu té mastnoty. Spokojen sám se sebou podal mírně čadící kapesník Hermioně.
"Oh … díky, Rone … Omlouvám se…"vykoktala.
"Je to tak hrozné. Hned po Brumbálovi .. Nikdy jsem si nedokázala představit jak Pošuk umírá, vypadal tak tvrdě!"
"No jo, já vím," řekl Ron podávající jí šťávu. "Ale víš co by nám řekl, kdyby tu teď byl?"
"Mějte oči na stopkách," vydala ze sebe Hermiona, když si utírala slzy.
"Přesně tak," přikývl Ron.
"Chtěl by, abychom se poučili z toho, co se stalo jemu. A já se naučil nedůvěřovat malým zbabělým příšerám jako je Mundungus." Hermiona se trhavě zasmála a předklonila se, aby mohla sebrat další dvě knihy. Sekundu na to, co Ron sundal ruku z jejího ramena Hermiona pustila knihu Obludné obludárium na jeho nohu.
"Promiň, promiň!", začala Hermiona skučet.
"Co děláš s těmi všemi knížkami?" zeptal se Ron kulhající zpět k posteli.
"Jen se rozmýšlím, které z nich s námi vezmu, až budeme hledat ty viteály," odpověděla Hermiona.
"Ehm, aha," řekl Ron a poklepal si na čelo.
"Zapomněl jsem, že budeme lovit Voldemorta s mobilní knihovnou."
"Ha-ha-ha," předstírala smích Hermiona dívaje se dolů na Základní zaklínačské znaky. "Pochybuji … budeme potřebovat Runy? … myslím si, že bude lepší je vzít pro jistotu s sebou.", položila Zaklínačské znaky na tu větší hromadu a vzala do ruky Historii Bradavic.
"Poslouchejte," řekl Harry, který se narovnal.
Ron a Hermiona se na něj podívali se stejnou směsicí rezignace a vzdoru.
"Vím, že jste po Brumbálově pohřbu řekli, že chcete jít se mnou…" začal.
"Tak semhle tím míří," řekl Ron Hermioně a zakoulel očima.
"Myslím, že Historii Bradavic vezmu s sebou. Když už se tam nevracíme, tak budu jistější, když ji budu mít u sebe…"
"Poslouchejte!" zopakoval Harry.
"Ne Harry, ty poslouchej," přerušila ho Hermiona.
"Jdeme s tebou, to bylo rozhodnuté už měsíce dříve - roky dříve."
"Ale…"
"Ticho !" okřikl ho Ron.
"Balila jsem si na to celé dny. Také jsem trochu upravila paměť mým rodičům, kteří jsou teď přesvědčeni, že se jmenují Wendell a Monica Wilkinsovi a jejich životní cíl, který už se mimochodem splnil, je přestěhovat se do Austrálie. Takhle bude pro Voldemorta daleko těžší je vystopovat a vyslýchat je ohledně mě - nebo tebe, protože naštěstí jsem jim toho o tobě moc neřekla."Hermioniny oči se opět topily v slzách.
Ron slezl z postele a objal ji znovu. Zamračil se na Harryho vyčítaje mu jeho netaktnost. Harry na to nemohl ani nic říci, protože to bylo zrovna od Rona dosti neobvyklé, aby někoho učil taktu.
"Já - Hermiono - promiň - já nechtěl…"
"Ty jsi nepochopil, že Ron i já moc dobře víme, co se může stát, když půjdeme s tebou? My to víme! Rone, ukaž Harrymu co jsi vymyslel…"
"Běž, potřebuje to vědět."
"No, dobře Harry, pojď sem."Podruhé stáhl Ron svoji paži, která byla do té chvíle kolem Hermiony, a postavil se přede dveře.
"Tak pojď."
"Proč?" zeptal se Harry zatímco následoval Rona pryč z místnosti."
Descendo," zamumlal Ron a namířil na nízký strop.
Napravo nad jejich hlavami se otevřel otvor a k jejich nohám sjel dolů žebřík. Odporné napůl kvílení a napůl sténání vycházelo ze čtvercové díry, podél které byl cítit odporný zápach připomínající otevřenou kanalizaci.
"To je tvůj ghůl?" zeptal se Harry, který se ještě nikdy skutečně nesetkal s bytostí, která občas rušila noční ticho Weasleyovic domu.
"Jo - to je." potvrdil Ron a šplhal po žebříku.
"Pojď a mrkni se na něj."Harry následoval Rona pár krátkými krůčky nahoru do mrňavého podkrovního pokojíku.
Jeho hlava i ramena byly už v místnosti, když se mu naskytl pohled na zkroucenou bytost vzdálenou několik stop od něj. Spala ve tmě s otevřenou velikou hubou.
"Ale to … to vypadá … nosí normálně ghůlové pyžamo?"Harry tu věc zamyšleně pozoroval a zdálo se mu, že se mírně pootočila. Harry pozoroval ghůla a trochu se pobouřil. Byl lidského tvaru a velikosti a nosil něco, v čemž teď, když jeho oči přivykly temnotě, zřetelně poznal starý pár Ronova pyžama. Byl si jistý, že ghůl je spíše slizký a holohlavý tvor, než vlasatý a sytě pokrytý zanícenými puchýři.
"On je já - vidíš?" řekl Ron."Ne," řekl Harry.
"Nevidím."
"Vysvětlím ti to u mě v pokoji, ten smrad je na mě už dost cítit," řekl Ron.
Slezli dolů po žebříku, který Ron složil ke stropu, a vrátili se k Hermioně, která stále třídila knihy.
"Až jednou odejdeme, tak toho ghůla sundají a on bude bydlet tady dole u mě v pokoji," prohlásil Ron.
"Myslím se, že se na to opravu těší - i když není schopen nám to říct, protože umí akorát kvílet a slintat - ale kývne, když se o tom zmíním."
Harry vypadal úplně omráčen.
"Pochop!" řekl Ron, který byl zklamaný, že Harry nepochopil brilantnost jeho plánu.
"Podívej, až se my tři v září neukážeme v Bradavicích, každý si bude myslet, že Hermiona a já jsme s tebou, chápeš? Což znamená, že Smtrijedi půjdou přímo k našim rodinám, aby se dozvěděli, kde jsi."
"Ale doufejme, že to bude vypadat, jako že jsem odjela s mamkou a taťkou do Austrálie. Hodně mudlů teď říká, že se budou skrývat," řekla Hermiona.
"My takhle nemůžeme schovat naší rodinu, to by vypadalo podezřele a navíc si nemůžou všichni dovolit nárazově ztratit práci," pokračoval Ron.
"Čili uděláme to tak, že se řekne, že jsem vážně onemocněl kropenatkou, což je důvod, proč se nemůžu vrátit do školy. Když by to někdo chtěl vyšetřit, tak mu mamka s taťkou ukážou ghůla v mé posteli posypaného puchýři. Kropenatka je hodně nakažlivá nemoc, takže určitě nebude nikdo chtít jít blíž. Všichni vezmou tak rychle roha,že určitě ani nespozorují, že neumím mluvit.
"A tvoje mamka s taťkou o tom plánu vědí?" zeptal se Harry.
"Taťka jo. Pomáhal mi s Fredem a Georgem sem toho ghůla dovést. Mamka … no, viděl jsi, jak to vidí. Nechce ani připustit, abychom odešli."
V místnosti nastalo ticho,které bylo jen občas jemně přerušováno Hermioniním boucháním, když se snažila házet knížky na jednu, nebo na druhou hromadu. Ron se na ni díval a Harry neschopen vlastního slova přejížděl od jednoho k druhému.Mírou, jakou vzali ochranu svých rodin, si Harry více než kdy jindy uvědomil, že opravdu s ním do toho jdou a že přesně vědí, jak nebezpečné to bude. Chtěl jim říci, co to pro něj znamená, ale jednoduše nemohl najít ta pravá slova, kterými by to vystihl…
Skrz to ticho k nim doléhaly tlumené zvuky křičící paní Weasleyové, která se nacházela čtyři patra pod nimi.
"Ginny tam asi nechala smítko prachu…," řekl Ron.
"Nevím, proč mají Delacourovi přijet dva dny před svatbou."
"Fleuřina sestra bude družička a potřebuje si to vyzkoušet, je příliš mladá, aby to udělala hned napoprvé," vysvětlila Hermiona.
"No ale hosté nám s přípravou asi moc nepomohou…," řekl Ron"
Pro co se teď opravdu potřebujeme rozhodnout," pokračovala Hermiona když házela do koše Teorii obrany proti černé magii, "je kam půjdeme, až odsud zmizíme. Vím, že jsi říkal Harry, že bys chtěl jít nejdříve do Godrikova dolu, a rozumím ti proč … ale …neměly by naší prioritou být hlavně Viteály?"
"Kdybych věděl, kde ty zbylé viteály jsou, tak bych s tebou souhlasil," odpověděl Harry, který nevěřil tomu, že Hermiona opravdu rozumí jeho touze vrátit se do Godrikova dolu.
Hroby jeho rodičů nebyly jediné, co ho tam táhlo. Měl silný, nevysvětlitelný pocit, že se v tom místě ukrývají odpovědi. Snad to bylo jednoduše proto, že právě tam přežil Voldemortovu smrtící kletbu, když byl ještě malé dítě. Harryho to táhlo k tomu místu, kde se to stalo…chtěl porozumět.
"Nemyslíš si, že je tu jistá možnost, že Voldemort Godrikův důl stále nechává hlídat?" zeptala se Hermiona.
"Možná očekává, že se vrátíš zpět navštívit hrob svých rodičů, abys pak byl volný a mohl jít, kam chceš?"
To Harryho nenapadlo. Zatímco bojoval s nenalezenými argumenty, Ron zvýšil hlas, evidentně následoval svoje myšlenky.
"Ten R.A.B.," řekl. "Víš jistě, že on ukradl ten pravý medailonek?"
Hermiona přikývla.
"Řekl to přece na tom papírku, že se ho chystá zničit, nebo ne?".
Harry prohledal svůj batoh a vytáhl z něj falešný viteál, v kterém byl stále sevřen vzkaz od R.A.B.
"Já jsem ukradl pravý Viteál a jsem připraven ho zničit, jakmile budu moci," četl Harry."Co když ho tedy zničil?" zeptal se Ron.
"Nebo ona" přerušila ho Hermiona.
"Ať už kdokoli," pokračoval Ron. "bude to pro nás o jeden méně!"
"Ano, ale stále se pokusíme vystopovat ten pravý medailonek, ne?" řekla Hermiona, "abychom se přesvědčili, zda je zničen, nebo ne."
"A jakmile se k tomu Viteálu dostaneme, budeme vědět jak ho zničit ?" tázal se Ron.
"No," pokračovala Hermiona, "zkoušela jsem o tom něco vyhledat"
"Jakže?" zeptal se jí Harry.
"Nevěděl jsem, že v knihově byly nějaké knihy o Viteálech."
"Taky že nebyly. Brumbál je všechny z knihovny odstranil - ale nezničil je."
Ron se narovnal a rozšířil zorničky.
"Jak jsi se u Merlinovy brady k těm knížkám dostala?"
"Já je ale neukradla!" odpověděla Hermiona trochu zoufale dívaje se na oba. "Byly to stále knížky knihovny, i když je Brumbál nechal odstranit z regálů. Ostatně si myslím, že pokud by chtěl, aby se k nim skutečně nikdo nedostal, schoval by je určitě o dost lépe, aby bylo těžší ..."
"Pokračuj!" okřikl ji Ron.
"No .. bylo to lehké" ztišila Hermiona hlas. "Pouze jsem použila přivolávací kouzlo. Však víš-Accio. A ony se objevily v Brumbálových studijních oknech napravo od dívčí ložnice."
"Ale kdy jsi to udělala?" zeptal se Harry pozorující Hermionu se směsicí obdivu i nedůvěry.
"Hned po Brumbálově pohřbu," řekla ještě slabším hlasem.
"Hned potom, co jsme se rozhodli opustit školu a vydat sena cestu za Viteálama. Když jsem si šla nahoru pro věci - napadlo mě, že čím víc toho o nich budeme vědět, tím lépe … a byla jsem tam sama … takže jsem to zkusila … a fungovalo to. Přilétly rovnou přes otevřené okno, a tak jsem - no - jsem je zabalila" spolkla poslední slova Hermiona a pak dodala prosebně.
"Nevěřím, že by se Brumbál zlobil, nejdeme ty informace přeci využít k vytvoření vitálů !"
"Slyšíš snad z naší strany nějaký stížnosti?" zeptal se Ron. "Kde jsou ty knížky teď?"
Hermiona na moment hledala a pak vytáhla z hromady svazek spojený vybledlým koženým provázkem. Trochu s odporem se na něj podívala a opatrně ho držela, jako by to bylo něco, co nedávno zemřelo.
"Tenhle svazek přesně pojednává o výrobě Viteálu. "Tajemství černé magie" - to je hrozný pohled, opravdu děsivý, plný negativní magie. Zajímalo by mne, kdy to Brumbál odstranil z knihovny … Pokud to neudělat do doby, než byl jmenován ředitelem … tak se vsadím, že Voldemort si tam našel vše, co potřeboval."
"Proč se tedy ptal Křiklana, jak vyrobit Viteál, když už si to přečetl?" zeptal se Ron.
"Jen si chtěl promluvit o tom, co se stane, kdyby rozdělil svoji duši na sedm dílů," odpověděl Harry.
"Brumbál si byl jistý, že Raddle věděl, jak vytvořit viteál ještě předtím, než se na to Křiklana vůbec zeptal.Ano - Myslím, že máš pravdu, Hermiono, mohl si to klidně přečíst."
"Čím víc jsem o tom četla," pokračovala Hermiona, "tím horší se to zdálo a tím méně jsem věřila tomu, že jich udělal šest. V té knize varují, jak může být nestabilní rozdělit si duši jen jedním viteálem!"
Harry si dobře pamatoval, co Brumbál řekl o Voldemortově snaze nebýt jen "obyčejný".
"Existuje nějaká šance zase ty viteály spojit?" otázal se Ron.
"Ano," usmála se Hermiona, "ale je to nesnesitelně bolestivé."
"Proč? Jak se to dělá?" ptal se dál Harry.
"Lítost," naznačila Hermiona.
"Když opravdu lituješ toho, co jsi udělal. Je tady dodatek. Jak je vidět tak ta bolest tě může i zabít. Nemyslím si, že to Voldemort bude riskovat.
"Ne," potvrdil Ron předtím než mohl Harry něco říci.
"A říká se tam teda, jak ty viteály zničit?"
"Ano," kývla Hermiona když otáčela křehké hnijící stránky. "protože tu varují černokněžníky jakým silným kouzlem je musí očarovat. Ze všeho, co jsem četla, tak to, co Harry udělal Raddleymu deníku, byla jedna z pár opravdu spolehlivých možností."
"Co? Probodnout ho baziliškovým zubem?" zeptal se Harry.
"No, výborně, ještě štěstí, že jich máme hodně v zásobě," řekl Ron. "Zajímalo mě, co s nimi budeme dělat..."
"Nemusí to být baziliškův zub," pokračovala trpělivě Hermiona.
"Musí to být něco, co ten viteál zničí tak, že už jej nepůjde spravit. Baziliškův jed ho jen otráví, a je neuvěřitelně vzácný -"
"-fénixovy slzy," kývl Harry.
"Přesně tak," potvrdila Hermiona.
"Náš problém je ten, že v zubech je jen velmi málo jedu a nést ho třeba v batohu může být velice nebezpečné. To musíme vyřešit. Myslím, že trhání, rozbíjení a drcení nebude fungovat. Musíš to dostat za hranici opravitelnosti.."
"Ale i když tu věc zničíme, tak to bude žít uvnitř," vložil se do debaty Ron, "proč nemůže ten kousek duše prostě odletět a žít v něčem jiném?"
"Protože Viteál je pravý opak lidského života," když viděla nechápavý pohled Harryho a Rona, tak honem dodala,
"Podívej, když teď popadnu meč a probodnu tě, tvé duši se nic nestane."
"To bude pro mě určitě super," řekl Ron a Harry se zachechtal.
"No to by asi fakt bylo! Ale já tím myslím, že cokoli se stane tvému tělu, tak tvoje duše přežije nedotknutá," řekla Hermiona.
"Ale ten zlomek duše vevnitř viteálu je závislý na svém korpusu, na tom svém těle…nemůže bez něj existovat."
"Ten druh smrti toho deníku - to se tomu podobalo," řekl Harry, který si pamatoval inkoust, který se valil z propíchnutých stránek jako krev a zvuky toho kousku Voldemortovy duše, když mizela.
"A jakmile ten deník byl zničen, tak ten kousek duše v něm uvězněný nemohl dál existovat. Ginny se jednou pokusila ten deník utopit, ale samozřejmě se jí to nepovedlo a vrátil se zpět jako nový."
"Pokračuj," řekl Ron zamračeně.
"Ta část duše v deníku ovládala Ginny, nebo ne? Jak se to mohlo stát?"
"Pokud je kouzelná schránka viteálu stále nedotčena, pak se může kousek duše do ní vložený spontánně pohybovat a vniknout třeba i do cizího těla."
"Nemyslím si, že mít ji v sobě příliš dlouho má něco společného s tím se jí dotýkat," dodala než mohl Ron pokračovat.
"Myslím to citově. Ginny vlila své srdce do toho deníku, a tak se stala neuvěřitelně zranitelnou. Otevřela se a Voldemortova duše do ní pak mohla vstoupit. A přitom nemohla přestat,protože už byla na deníku závislá..."
"Mě by zajímalo, jak Brumbál zneškodnil ten prsten?" ujal se slova Harry. "Proč jsem se ho na to nezeptal? Nikdy opravdu jsem…" ztrácel se jeho hlas.
Hůlka vyčistila většinu té mastnoty. Spokojen sám se sebou podal mírně čadící kapesník Hermioně.
"Oh … díky, Rone … Omlouvám se…"vykoktala.
"Je to tak hrozné. Hned po Brumbálovi .. Nikdy jsem si nedokázala představit jak Pošuk umírá, vypadal tak tvrdě!"
"No jo, já vím," řekl Ron podávající jí šťávu. "Ale víš co by nám řekl, kdyby tu teď byl?"
"Mějte oči na stopkách," vydala ze sebe Hermiona, když si utírala slzy.
"Přesně tak," přikývl Ron.
"Chtěl by, abychom se poučili z toho, co se stalo jemu. A já se naučil nedůvěřovat malým zbabělým příšerám jako je Mundungus." Hermiona se trhavě zasmála a předklonila se, aby mohla sebrat další dvě knihy. Sekundu na to, co Ron sundal ruku z jejího ramena Hermiona pustila knihu Obludné obludárium na jeho nohu.
"Promiň, promiň!", začala Hermiona skučet.
"Co děláš s těmi všemi knížkami?" zeptal se Ron kulhající zpět k posteli.
"Jen se rozmýšlím, které z nich s námi vezmu, až budeme hledat ty viteály," odpověděla Hermiona.
"Ehm, aha," řekl Ron a poklepal si na čelo.
"Zapomněl jsem, že budeme lovit Voldemorta s mobilní knihovnou."
"Ha-ha-ha," předstírala smích Hermiona dívaje se dolů na Základní zaklínačské znaky. "Pochybuji … budeme potřebovat Runy? … myslím si, že bude lepší je vzít pro jistotu s sebou.", položila Zaklínačské znaky na tu větší hromadu a vzala do ruky Historii Bradavic.
"Poslouchejte," řekl Harry, který se narovnal.
Ron a Hermiona se na něj podívali se stejnou směsicí rezignace a vzdoru.
"Vím, že jste po Brumbálově pohřbu řekli, že chcete jít se mnou…" začal.
"Tak semhle tím míří," řekl Ron Hermioně a zakoulel očima.
"Myslím, že Historii Bradavic vezmu s sebou. Když už se tam nevracíme, tak budu jistější, když ji budu mít u sebe…"
"Poslouchejte!" zopakoval Harry.
"Ne Harry, ty poslouchej," přerušila ho Hermiona.
"Jdeme s tebou, to bylo rozhodnuté už měsíce dříve - roky dříve."
"Ale…"
"Ticho !" okřikl ho Ron.
"Balila jsem si na to celé dny. Také jsem trochu upravila paměť mým rodičům, kteří jsou teď přesvědčeni, že se jmenují Wendell a Monica Wilkinsovi a jejich životní cíl, který už se mimochodem splnil, je přestěhovat se do Austrálie. Takhle bude pro Voldemorta daleko těžší je vystopovat a vyslýchat je ohledně mě - nebo tebe, protože naštěstí jsem jim toho o tobě moc neřekla."Hermioniny oči se opět topily v slzách.
Ron slezl z postele a objal ji znovu. Zamračil se na Harryho vyčítaje mu jeho netaktnost. Harry na to nemohl ani nic říci, protože to bylo zrovna od Rona dosti neobvyklé, aby někoho učil taktu.
"Já - Hermiono - promiň - já nechtěl…"
"Ty jsi nepochopil, že Ron i já moc dobře víme, co se může stát, když půjdeme s tebou? My to víme! Rone, ukaž Harrymu co jsi vymyslel…"
"Běž, potřebuje to vědět."
"No, dobře Harry, pojď sem."Podruhé stáhl Ron svoji paži, která byla do té chvíle kolem Hermiony, a postavil se přede dveře.
"Tak pojď."
"Proč?" zeptal se Harry zatímco následoval Rona pryč z místnosti."
Descendo," zamumlal Ron a namířil na nízký strop.
Napravo nad jejich hlavami se otevřel otvor a k jejich nohám sjel dolů žebřík. Odporné napůl kvílení a napůl sténání vycházelo ze čtvercové díry, podél které byl cítit odporný zápach připomínající otevřenou kanalizaci.
"To je tvůj ghůl?" zeptal se Harry, který se ještě nikdy skutečně nesetkal s bytostí, která občas rušila noční ticho Weasleyovic domu.
"Jo - to je." potvrdil Ron a šplhal po žebříku.
"Pojď a mrkni se na něj."Harry následoval Rona pár krátkými krůčky nahoru do mrňavého podkrovního pokojíku.
Jeho hlava i ramena byly už v místnosti, když se mu naskytl pohled na zkroucenou bytost vzdálenou několik stop od něj. Spala ve tmě s otevřenou velikou hubou.
"Ale to … to vypadá … nosí normálně ghůlové pyžamo?"Harry tu věc zamyšleně pozoroval a zdálo se mu, že se mírně pootočila. Harry pozoroval ghůla a trochu se pobouřil. Byl lidského tvaru a velikosti a nosil něco, v čemž teď, když jeho oči přivykly temnotě, zřetelně poznal starý pár Ronova pyžama. Byl si jistý, že ghůl je spíše slizký a holohlavý tvor, než vlasatý a sytě pokrytý zanícenými puchýři.
"On je já - vidíš?" řekl Ron."Ne," řekl Harry.
"Nevidím."
"Vysvětlím ti to u mě v pokoji, ten smrad je na mě už dost cítit," řekl Ron.
Slezli dolů po žebříku, který Ron složil ke stropu, a vrátili se k Hermioně, která stále třídila knihy.
"Až jednou odejdeme, tak toho ghůla sundají a on bude bydlet tady dole u mě v pokoji," prohlásil Ron.
"Myslím se, že se na to opravu těší - i když není schopen nám to říct, protože umí akorát kvílet a slintat - ale kývne, když se o tom zmíním."
Harry vypadal úplně omráčen.
"Pochop!" řekl Ron, který byl zklamaný, že Harry nepochopil brilantnost jeho plánu.
"Podívej, až se my tři v září neukážeme v Bradavicích, každý si bude myslet, že Hermiona a já jsme s tebou, chápeš? Což znamená, že Smtrijedi půjdou přímo k našim rodinám, aby se dozvěděli, kde jsi."
"Ale doufejme, že to bude vypadat, jako že jsem odjela s mamkou a taťkou do Austrálie. Hodně mudlů teď říká, že se budou skrývat," řekla Hermiona.
"My takhle nemůžeme schovat naší rodinu, to by vypadalo podezřele a navíc si nemůžou všichni dovolit nárazově ztratit práci," pokračoval Ron.
"Čili uděláme to tak, že se řekne, že jsem vážně onemocněl kropenatkou, což je důvod, proč se nemůžu vrátit do školy. Když by to někdo chtěl vyšetřit, tak mu mamka s taťkou ukážou ghůla v mé posteli posypaného puchýři. Kropenatka je hodně nakažlivá nemoc, takže určitě nebude nikdo chtít jít blíž. Všichni vezmou tak rychle roha,že určitě ani nespozorují, že neumím mluvit.
"A tvoje mamka s taťkou o tom plánu vědí?" zeptal se Harry.
"Taťka jo. Pomáhal mi s Fredem a Georgem sem toho ghůla dovést. Mamka … no, viděl jsi, jak to vidí. Nechce ani připustit, abychom odešli."
V místnosti nastalo ticho,které bylo jen občas jemně přerušováno Hermioniním boucháním, když se snažila házet knížky na jednu, nebo na druhou hromadu. Ron se na ni díval a Harry neschopen vlastního slova přejížděl od jednoho k druhému.Mírou, jakou vzali ochranu svých rodin, si Harry více než kdy jindy uvědomil, že opravdu s ním do toho jdou a že přesně vědí, jak nebezpečné to bude. Chtěl jim říci, co to pro něj znamená, ale jednoduše nemohl najít ta pravá slova, kterými by to vystihl…
Skrz to ticho k nim doléhaly tlumené zvuky křičící paní Weasleyové, která se nacházela čtyři patra pod nimi.
"Ginny tam asi nechala smítko prachu…," řekl Ron.
"Nevím, proč mají Delacourovi přijet dva dny před svatbou."
"Fleuřina sestra bude družička a potřebuje si to vyzkoušet, je příliš mladá, aby to udělala hned napoprvé," vysvětlila Hermiona.
"No ale hosté nám s přípravou asi moc nepomohou…," řekl Ron"
Pro co se teď opravdu potřebujeme rozhodnout," pokračovala Hermiona když házela do koše Teorii obrany proti černé magii, "je kam půjdeme, až odsud zmizíme. Vím, že jsi říkal Harry, že bys chtěl jít nejdříve do Godrikova dolu, a rozumím ti proč … ale …neměly by naší prioritou být hlavně Viteály?"
"Kdybych věděl, kde ty zbylé viteály jsou, tak bych s tebou souhlasil," odpověděl Harry, který nevěřil tomu, že Hermiona opravdu rozumí jeho touze vrátit se do Godrikova dolu.
Hroby jeho rodičů nebyly jediné, co ho tam táhlo. Měl silný, nevysvětlitelný pocit, že se v tom místě ukrývají odpovědi. Snad to bylo jednoduše proto, že právě tam přežil Voldemortovu smrtící kletbu, když byl ještě malé dítě. Harryho to táhlo k tomu místu, kde se to stalo…chtěl porozumět.
"Nemyslíš si, že je tu jistá možnost, že Voldemort Godrikův důl stále nechává hlídat?" zeptala se Hermiona.
"Možná očekává, že se vrátíš zpět navštívit hrob svých rodičů, abys pak byl volný a mohl jít, kam chceš?"
To Harryho nenapadlo. Zatímco bojoval s nenalezenými argumenty, Ron zvýšil hlas, evidentně následoval svoje myšlenky.
"Ten R.A.B.," řekl. "Víš jistě, že on ukradl ten pravý medailonek?"
Hermiona přikývla.
"Řekl to přece na tom papírku, že se ho chystá zničit, nebo ne?".
Harry prohledal svůj batoh a vytáhl z něj falešný viteál, v kterém byl stále sevřen vzkaz od R.A.B.
"Já jsem ukradl pravý Viteál a jsem připraven ho zničit, jakmile budu moci," četl Harry."Co když ho tedy zničil?" zeptal se Ron.
"Nebo ona" přerušila ho Hermiona.
"Ať už kdokoli," pokračoval Ron. "bude to pro nás o jeden méně!"
"Ano, ale stále se pokusíme vystopovat ten pravý medailonek, ne?" řekla Hermiona, "abychom se přesvědčili, zda je zničen, nebo ne."
"A jakmile se k tomu Viteálu dostaneme, budeme vědět jak ho zničit ?" tázal se Ron.
"No," pokračovala Hermiona, "zkoušela jsem o tom něco vyhledat"
"Jakže?" zeptal se jí Harry.
"Nevěděl jsem, že v knihově byly nějaké knihy o Viteálech."
"Taky že nebyly. Brumbál je všechny z knihovny odstranil - ale nezničil je."
Ron se narovnal a rozšířil zorničky.
"Jak jsi se u Merlinovy brady k těm knížkám dostala?"
"Já je ale neukradla!" odpověděla Hermiona trochu zoufale dívaje se na oba. "Byly to stále knížky knihovny, i když je Brumbál nechal odstranit z regálů. Ostatně si myslím, že pokud by chtěl, aby se k nim skutečně nikdo nedostal, schoval by je určitě o dost lépe, aby bylo těžší ..."
"Pokračuj!" okřikl ji Ron.
"No .. bylo to lehké" ztišila Hermiona hlas. "Pouze jsem použila přivolávací kouzlo. Však víš-Accio. A ony se objevily v Brumbálových studijních oknech napravo od dívčí ložnice."
"Ale kdy jsi to udělala?" zeptal se Harry pozorující Hermionu se směsicí obdivu i nedůvěry.
"Hned po Brumbálově pohřbu," řekla ještě slabším hlasem.
"Hned potom, co jsme se rozhodli opustit školu a vydat sena cestu za Viteálama. Když jsem si šla nahoru pro věci - napadlo mě, že čím víc toho o nich budeme vědět, tím lépe … a byla jsem tam sama … takže jsem to zkusila … a fungovalo to. Přilétly rovnou přes otevřené okno, a tak jsem - no - jsem je zabalila" spolkla poslední slova Hermiona a pak dodala prosebně.
"Nevěřím, že by se Brumbál zlobil, nejdeme ty informace přeci využít k vytvoření vitálů !"
"Slyšíš snad z naší strany nějaký stížnosti?" zeptal se Ron. "Kde jsou ty knížky teď?"
Hermiona na moment hledala a pak vytáhla z hromady svazek spojený vybledlým koženým provázkem. Trochu s odporem se na něj podívala a opatrně ho držela, jako by to bylo něco, co nedávno zemřelo.
"Tenhle svazek přesně pojednává o výrobě Viteálu. "Tajemství černé magie" - to je hrozný pohled, opravdu děsivý, plný negativní magie. Zajímalo by mne, kdy to Brumbál odstranil z knihovny … Pokud to neudělat do doby, než byl jmenován ředitelem … tak se vsadím, že Voldemort si tam našel vše, co potřeboval."
"Proč se tedy ptal Křiklana, jak vyrobit Viteál, když už si to přečetl?" zeptal se Ron.
"Jen si chtěl promluvit o tom, co se stane, kdyby rozdělil svoji duši na sedm dílů," odpověděl Harry.
"Brumbál si byl jistý, že Raddle věděl, jak vytvořit viteál ještě předtím, než se na to Křiklana vůbec zeptal.Ano - Myslím, že máš pravdu, Hermiono, mohl si to klidně přečíst."
"Čím víc jsem o tom četla," pokračovala Hermiona, "tím horší se to zdálo a tím méně jsem věřila tomu, že jich udělal šest. V té knize varují, jak může být nestabilní rozdělit si duši jen jedním viteálem!"
Harry si dobře pamatoval, co Brumbál řekl o Voldemortově snaze nebýt jen "obyčejný".
"Existuje nějaká šance zase ty viteály spojit?" otázal se Ron.
"Ano," usmála se Hermiona, "ale je to nesnesitelně bolestivé."
"Proč? Jak se to dělá?" ptal se dál Harry.
"Lítost," naznačila Hermiona.
"Když opravdu lituješ toho, co jsi udělal. Je tady dodatek. Jak je vidět tak ta bolest tě může i zabít. Nemyslím si, že to Voldemort bude riskovat.
"Ne," potvrdil Ron předtím než mohl Harry něco říci.
"A říká se tam teda, jak ty viteály zničit?"
"Ano," kývla Hermiona když otáčela křehké hnijící stránky. "protože tu varují černokněžníky jakým silným kouzlem je musí očarovat. Ze všeho, co jsem četla, tak to, co Harry udělal Raddleymu deníku, byla jedna z pár opravdu spolehlivých možností."
"Co? Probodnout ho baziliškovým zubem?" zeptal se Harry.
"No, výborně, ještě štěstí, že jich máme hodně v zásobě," řekl Ron. "Zajímalo mě, co s nimi budeme dělat..."
"Nemusí to být baziliškův zub," pokračovala trpělivě Hermiona.
"Musí to být něco, co ten viteál zničí tak, že už jej nepůjde spravit. Baziliškův jed ho jen otráví, a je neuvěřitelně vzácný -"
"-fénixovy slzy," kývl Harry.
"Přesně tak," potvrdila Hermiona.
"Náš problém je ten, že v zubech je jen velmi málo jedu a nést ho třeba v batohu může být velice nebezpečné. To musíme vyřešit. Myslím, že trhání, rozbíjení a drcení nebude fungovat. Musíš to dostat za hranici opravitelnosti.."
"Ale i když tu věc zničíme, tak to bude žít uvnitř," vložil se do debaty Ron, "proč nemůže ten kousek duše prostě odletět a žít v něčem jiném?"
"Protože Viteál je pravý opak lidského života," když viděla nechápavý pohled Harryho a Rona, tak honem dodala,
"Podívej, když teď popadnu meč a probodnu tě, tvé duši se nic nestane."
"To bude pro mě určitě super," řekl Ron a Harry se zachechtal.
"No to by asi fakt bylo! Ale já tím myslím, že cokoli se stane tvému tělu, tak tvoje duše přežije nedotknutá," řekla Hermiona.
"Ale ten zlomek duše vevnitř viteálu je závislý na svém korpusu, na tom svém těle…nemůže bez něj existovat."
"Ten druh smrti toho deníku - to se tomu podobalo," řekl Harry, který si pamatoval inkoust, který se valil z propíchnutých stránek jako krev a zvuky toho kousku Voldemortovy duše, když mizela.
"A jakmile ten deník byl zničen, tak ten kousek duše v něm uvězněný nemohl dál existovat. Ginny se jednou pokusila ten deník utopit, ale samozřejmě se jí to nepovedlo a vrátil se zpět jako nový."
"Pokračuj," řekl Ron zamračeně.
"Ta část duše v deníku ovládala Ginny, nebo ne? Jak se to mohlo stát?"
"Pokud je kouzelná schránka viteálu stále nedotčena, pak se může kousek duše do ní vložený spontánně pohybovat a vniknout třeba i do cizího těla."
"Nemyslím si, že mít ji v sobě příliš dlouho má něco společného s tím se jí dotýkat," dodala než mohl Ron pokračovat.
"Myslím to citově. Ginny vlila své srdce do toho deníku, a tak se stala neuvěřitelně zranitelnou. Otevřela se a Voldemortova duše do ní pak mohla vstoupit. A přitom nemohla přestat,protože už byla na deníku závislá..."
"Mě by zajímalo, jak Brumbál zneškodnil ten prsten?" ujal se slova Harry. "Proč jsem se ho na to nezeptal? Nikdy opravdu jsem…" ztrácel se jeho hlas.