close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

5.kapitola-Padlý bojovník-část 3.

17. února 2008 v 18:44 | Já |  Harry Potter a Relikvie smrti
Nikdo nepromluvil. Lupin s Billem se rozloučili a odešli. Zbytek se posadil na židle - všichni kromě Harryho, který zůstal stát. Přítomnost a nevyhnutelnost smrti tu s nimi byla jako neodbytná přítomnost. "Musím taky jít," řekl Harry. Páry očí se do něj zabodly.

"Nebuď hloupý, Harry!" řekla mu paní Weasleyová. "O čem to mluvíš?" "Nemůžu tu zůstat." Chytil se za předloktí, znovu mu v něm začalo cukat. Necítil takovou bolest už více jak rok. "Dokud tu zůstávám, jste všichni v nebezpečí. Nechtěl bych, aby..." "Ale nebuď takový," opáčila paní Weasleyová.

"Celá dnešní noc proběhla proto, abychom tě dostali bezpečně sem a díky Bohu se to povedlo. I Fleur souhlasila, že se vdá tady, místo ve Francii, všechno jsme zařídili, takže teď můžeme zůstat společně a postarat se o tebe..." Nerozumněla tomu, spíše se teď cítil hůř, než líp. "Pokud by Voldemort zjistil, že jsem tady..." "Ale jak by mohl?" zeptala se paní Weasleyová. "Neexistuje způsob, jak by se mohl dozvědět, ve kterém z domů jsi." "Nejsem to já, o koho se bojím!" řekl Harry. "To víme," řekl pan Weasley tiše, "ale, kdyby jsi teď odešel, byly by naše úspěchy dnes v noci trochu zbytečné."
"Nikam nepudeš" zahřměl Hagrid. "Kindapána, Harry, po tom všem, čím sme prošli, bys vodešel?" "Jo a co moje ucho?" řekl George a trochu se vztyčil na svých poduškách. "Já to vím,..." "Pošuk by nechtěl..."
"JÁ VÍM! zakřičel Harry. Cítil se poražen a vydírán.

Nechápali, že to, proč ho zachránili je přesně ten důvod, kvůli kterému on chce teď odejít? Rozhostilo se dlouhé ticho, ve kterém mu jeho jizva nepříjemně tepala bolestí. Přerušil ho až pan Weasley. "Kde je Hedwika, Harry? Mohli bychom jí odnést nahoru a dát jí něco k jídlu."
"V Harrym se všechno sevřelo jako pěst. Nemohl říct pravdu. Vypil poslední zbytek svojí Ohnivé Whisky, aby se vyhnul odpovědi. "Když už to šlo ven jednou, pude to i podruhý, Harry," řekl Hagrid.
"Utekla mu, foukla mu zrovinka, když byl přímo nad tebou."
"Nebyl jsem to já," řekl Harry ploše. "Byla to moje hůlka. Moje hůlka jednala na vlastní popud."
Po pár okamžicích řekla Hermiona jemně: "Ale to není možné, Harry. Chceš říct, že jsi kouzlil, aniž bys to chtěl? Reagoval jsi instinktivně."
"Ne," řekl Harry. "Motorka padala, nemůžu říct, kde byl v tu chvíli Voldemort, ale moje hůlka se najednou vzpřímila v mojí ruce, našla ho a vyslala na něj kletbu, ale žádnou, kterou bych znal. Nikdy před tím jsem zlaté plameny nedělal."
"Často," přidal se pan Weasley, "když jseš ve stresu, můžeš udělat kouzlo, o kterém si nikdy před tím ani nesnil. Často se to stává malým dětem před tím, než začnou chodit do školy..." "To nebylo jako tohle," opáčil Harry skrze sevřené zuby. Jeho jizva žhnula. Cítil vztek a flustraci. Nenáviděl představu, že si všichni myslí, že je dost silný na to, aby se utkal s Voldemortem.

Nikdo nic neříkal. Věděl, že mu nevěří. Teď, když o tom přemýšlel, zjistil, že nikdy před tím neslyšel o tom, že by nějaká hůlka sama kouzlila. Jeho jizva se plnila bolestí. Jediné, co mohl dělat, aby nezačal nahlas křičet bylo jít ven na vzduch. Sundal si brýle a odešel z místnosti. Jak procházel zahrádkou, prohlížel si ho velký kostnatý testrál. Roztáhl svoje ohromná netopýří křídla a potom pokračoval v pastvě. Harry se zastavil u zahradní branky, zírajíc na přerostlé květiny kolem a myslel na Brumbála. Brumbál by mu věřil, věděl to. Věděl by, proč se jeho hůlka tak zachovala, protože Brumbál vždycky měl nějakou odpověď. Znal hůlky - vysvětlil mu to zvláštní spojení mezi jeho a Voldemortovou hůlkou...Jenže Brumbál, stejně jako Sirius, stejně jako Pošuk a stejně jako jeho rodiče a jako jeho chudinka sova, všichni byli pryč a Harry už si s nikým z nich nikdy nepromluví.
Cítil horko uvnitř hlavy, ale nemělo nic společného s ohnivou whisky. A potom, z ničeho nic, bolest v jeho jizvě vystřelila a on zavřel oči a uvnitř jeho hlavy začal křičet cizí hlas. "Řekl jsi mi, že problém bude vyřešen, když si vezmu cizí hůlku!" A uvnitř jeho hlavy se objevil obraz zničeného starého muže ležícího na kamenné podlaze, jak křičí, hrozivě, táhle křičí, křičí v nepředstavitelné agónii.
"Ne, ne, prosím Vás, prosím..."
"Lhal jsi Lordu Voldemortovi, Ollivandere!" "Nelhal...přísahám, nelhal jsem." "Chtěl jsi pomoct Potterovi, aby mi utekl!" "Přísahám, že ne...Věřil jsem, že cizí hůlka bude fungovat..." "Potom mi vysvětli, co se stalo. Luciusova hůlka je zničená!" "Nerozumím tomu...spojení...existuje jenom...mezi dvěma hůlkami..." "Lháři!!" "Prosím...žádám vás..."

A Harry uviděl bílou ruku, jak pozvedá svou hůlku a cítil Voldemortův nával hněvu, uviděl starého muže svíjejícího se na zemi ve smrtelné agónii... "Harry?" Bylo to pryč, tak rychle, jak to přišlo. Hary stál třesoucí se ve tmě, svírající zahradní branku. Jeho srdce mu bušilo a jizva mu stále ještě pulsovala ostrou bolestí. Potom spozoroval Rona a Hermionu.
"Harry, pojď zpátky do domu," volala Hermiona, "Nepomýšlíš doufám ještě pořád na odchod?" "Jo, musíš tady zůstat, kámo," řekl Ron a poplácal ho po zádech. "Jsi v pořádku?" zeptala se Hermiona, teď už dost blízko, aby mu viděla do tváře.

"Vypadáš strašně!" "No," řekl Harry třesoucím se hlasem, "pravděpodobně vypadám líp, než Ollivander..." "Když skončil svoje vyprávění o tom, co se mu stalo, Ron vypadal poděšeně, ale Hermiona přímo hrozivě vystrašená. "Ale to přeci mělo skončit! Tvoje jizva...neměl už jsi to nikdy dělat! Musel jsi znovu nechat otevřít to spojení mezi tebou a Voldemortem. Brumbál chtěl, aby si uzavřel svojí mysl!" Když neodpovídal, chytila ho za ruku. "Harry, on přejímá ministerstvo, noviny a půlku celého kouzelnického světa! Nenech ho to samé udělat i s tvojí hlavou!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama