Oba se najednou zvedli a Ron A Hermiona společně opustili Velkou síň.
Někde v dálce slyšel Protivu, jak zpívá vítěznou písničku:
Zvládl to, dostal je, fíí Potter vyvolený,
A Voldy zplesnivěl, tak se pojďme bavit!
"On má opravdu cit pro vyjádření tragédie, že jo?" řekl Ron otevírajíc dveře, aby mohli Harry a Hermiona projít.
Harry se chtěl zasmát, ale v tu chvíli byla radost potlačena bolestí ze ztráty Freda, Lupina a Tonksové.
Ze všeho nejvíc však cítil ohromující úlevu a touhu po spánku. Ale nejdřív dlužil vysvětlení Ronovi a Hermioně, kteří s ním vydrželi až do konce a zasloužili si vědět pravdu.
Pečlivě jim vylíčil, co viděl v Chroptící chýši a co se událo v lese, nestačili ani vyjádřiv svoje překvapení, když dorazili na místo, kam je Harry chtěl zavést, i když jim neřekl, kam je vlastně vede.
"Můžeme jít nahoru?" zeptal se chrliče střežícího vstup do ředitelovy pracovny.
"samozřejmě,"zamručel chrlič.
Vyšplhali se kolem něj jako spirálovité kamenné schody, které se pomalu posouvali jako eskalátor. Harry otevřel dveře když dojeli nahoru.
Najedou měl pocit že ten ohlušující řev znamená návrat Smrtijedů a znovu oživení Voldermota --
Ale byl to aplaus.
Byl to však potlesk. Všichni ředitelé a ředitelky Bradavic všude podél stěn mu vzdávali poctu ve stoje; mávali klobouky a v některých případech i parukami, natahovali se přes rámy sousedních obrazů, aby si mohli podat ruce; tančili na křeslech i pod křesly, v nichž byli vyobrazeni.
Dilys Derwent nestydatě vzlykal; Dexter Fortescue mával svým naslouchátkem a Phineas Nigellus volal svým vysokým ostrým hlasem:
" Ať je známo, že Zmijozel sehrál svou roli! Jeho přínos nebude zapomenut."
Ale Harry měl oči jen pro muže, který stál v největším portrétu přesně za křeslem ředitele. Slzy stékaly po dolů zpoza půlměsícových brýlí do jeho dlouhého stříbrného vousu a pýcha s vděčností z něj vycházející naplňovaly Harryho tím samým blahem, jako zpěv Fénixe.
Nakonec Harry pozvedl své ruce a portréty upadly do uctivého ticha, pozorujíce ho zářícíma a zvlhlýma očima a dychtivě čekali, až promluví. Avšak jeho slova, volená s obzvláštní péčí, byla určena Brumbálovi.
A přesto, že byl vyčerpaný a měl uslzené oči, musel udělat poslední laskavost, nalezl poslední radu.
"Tato věc byla skryta ve Zlatonce," začal. "Upustil jsem ji v lese, ale nevím přesně kde. Znovu sem ji nešel hledat. Souhlasíte?"
"Můj drahý chlapče," řekl Brumbál, zatímco jej jeho kolegové popleteně a zvědavě sledovali, "samozřejmě, je to moudré a odvážné rozhodnutí, ale nicméně jsem to měl od tebe očekávat.Ví ještě někdo, kde spadla?"
"Nikdo další," řekl Harry, a Brumbál spokojeně kýval hlavou.
"Nicméně se chystám ochránit Ignotův dárek," řekl Harry a osvítil Brumbála.
"Samozřejmě Harry, je navždy tvá, než ji předáš dále."
"A pak tam byla tato."
Harry zvedl Starodávnou hůlku a Ron s Hermionou se na ni podívali s takovou úctou, kterou ani teď, když jeho smysly byly otupené a on ospalý, neviděl rád.
"Nechci ji, " řekl Harry.
"Cože?" vyjekl hlasitě Ron. "Nejsi hloupej?"
"Já vím, že je mocná, " řekl Harry unaveně, "ale byl jsem šťastnější se svou vlastní. Takže..."
Vsunul ruku do pouzdra na krku a vytáhl z něj dvě poloviny cesmínového dřeva spojených pouze nepatrným kouskem fénixova pera.
"Hermiona říkala, že se nedá opravit, že poškození bylo příliš vážné."
Vše, co věděl, bylo, že pokud nebude fungovat tohle, tak už nic.
Položil zlomenou hůlku na ředitelovu katedru, položil na ní špičku Starodávné hůlky a pronesl:
"Reparo."
Ve chvíli, kdy se jeho hůlka spojila, z jejího konce vyletěla sprška červených jisker. Harry věděl, že byl úspěšný. Vzal do ruky hůlku z cesmíny a fénixova pera a ucítil náhlý závan tepla ve svých prstech, jako by hůlka a ruka oslavovaly svoje znovuspojení.
"Dám Starodávnou hůlku tam," řekl Brumbálovi, který ho pozoroval s nevýslovným zalíbením a obdivem, odkud pochází. Může tam zůstat. Pokud zemřu přirozenou smrtí jako Ignotus, její síla bude zlomena, že? Předchozí pán nebude poražen. To bude její konec."
Brumbál přikyvoval. Usmívali se jeden na druhého.
"Jsi si jistý?" zeptal se Ron. V jeho hlase byla velmi slabě cítit touha, když se díval na Starodávnou hůlku.
"Myslím, že má Harry pravdu," řekla tiše Hermiona.
"Z té hůlky je víc škody, než užitku, " řekl Harry. "A upřímně řečeno, " otočil se zády k malovaným portrétům a myslel teď jenom na svoji postel s nebesy, která na něj čekala v Nebelvírské věži a na to, jestli pro něj třeba Krátura nenachystal sendvič, "potíží jsem měl v životě už dost. "
Někde v dálce slyšel Protivu, jak zpívá vítěznou písničku:
Zvládl to, dostal je, fíí Potter vyvolený,
A Voldy zplesnivěl, tak se pojďme bavit!
"On má opravdu cit pro vyjádření tragédie, že jo?" řekl Ron otevírajíc dveře, aby mohli Harry a Hermiona projít.
Harry se chtěl zasmát, ale v tu chvíli byla radost potlačena bolestí ze ztráty Freda, Lupina a Tonksové.
Ze všeho nejvíc však cítil ohromující úlevu a touhu po spánku. Ale nejdřív dlužil vysvětlení Ronovi a Hermioně, kteří s ním vydrželi až do konce a zasloužili si vědět pravdu.
Pečlivě jim vylíčil, co viděl v Chroptící chýši a co se událo v lese, nestačili ani vyjádřiv svoje překvapení, když dorazili na místo, kam je Harry chtěl zavést, i když jim neřekl, kam je vlastně vede.
"Můžeme jít nahoru?" zeptal se chrliče střežícího vstup do ředitelovy pracovny.
"samozřejmě,"zamručel chrlič.
Vyšplhali se kolem něj jako spirálovité kamenné schody, které se pomalu posouvali jako eskalátor. Harry otevřel dveře když dojeli nahoru.
Najedou měl pocit že ten ohlušující řev znamená návrat Smrtijedů a znovu oživení Voldermota --
Ale byl to aplaus.
Byl to však potlesk. Všichni ředitelé a ředitelky Bradavic všude podél stěn mu vzdávali poctu ve stoje; mávali klobouky a v některých případech i parukami, natahovali se přes rámy sousedních obrazů, aby si mohli podat ruce; tančili na křeslech i pod křesly, v nichž byli vyobrazeni.
Dilys Derwent nestydatě vzlykal; Dexter Fortescue mával svým naslouchátkem a Phineas Nigellus volal svým vysokým ostrým hlasem:
" Ať je známo, že Zmijozel sehrál svou roli! Jeho přínos nebude zapomenut."
Ale Harry měl oči jen pro muže, který stál v největším portrétu přesně za křeslem ředitele. Slzy stékaly po dolů zpoza půlměsícových brýlí do jeho dlouhého stříbrného vousu a pýcha s vděčností z něj vycházející naplňovaly Harryho tím samým blahem, jako zpěv Fénixe.
Nakonec Harry pozvedl své ruce a portréty upadly do uctivého ticha, pozorujíce ho zářícíma a zvlhlýma očima a dychtivě čekali, až promluví. Avšak jeho slova, volená s obzvláštní péčí, byla určena Brumbálovi.
A přesto, že byl vyčerpaný a měl uslzené oči, musel udělat poslední laskavost, nalezl poslední radu.
"Tato věc byla skryta ve Zlatonce," začal. "Upustil jsem ji v lese, ale nevím přesně kde. Znovu sem ji nešel hledat. Souhlasíte?"
"Můj drahý chlapče," řekl Brumbál, zatímco jej jeho kolegové popleteně a zvědavě sledovali, "samozřejmě, je to moudré a odvážné rozhodnutí, ale nicméně jsem to měl od tebe očekávat.Ví ještě někdo, kde spadla?"
"Nikdo další," řekl Harry, a Brumbál spokojeně kýval hlavou.
"Nicméně se chystám ochránit Ignotův dárek," řekl Harry a osvítil Brumbála.
"Samozřejmě Harry, je navždy tvá, než ji předáš dále."
"A pak tam byla tato."
Harry zvedl Starodávnou hůlku a Ron s Hermionou se na ni podívali s takovou úctou, kterou ani teď, když jeho smysly byly otupené a on ospalý, neviděl rád.
"Nechci ji, " řekl Harry.
"Cože?" vyjekl hlasitě Ron. "Nejsi hloupej?"
"Já vím, že je mocná, " řekl Harry unaveně, "ale byl jsem šťastnější se svou vlastní. Takže..."
Vsunul ruku do pouzdra na krku a vytáhl z něj dvě poloviny cesmínového dřeva spojených pouze nepatrným kouskem fénixova pera.
"Hermiona říkala, že se nedá opravit, že poškození bylo příliš vážné."
Vše, co věděl, bylo, že pokud nebude fungovat tohle, tak už nic.
Položil zlomenou hůlku na ředitelovu katedru, položil na ní špičku Starodávné hůlky a pronesl:
"Reparo."
Ve chvíli, kdy se jeho hůlka spojila, z jejího konce vyletěla sprška červených jisker. Harry věděl, že byl úspěšný. Vzal do ruky hůlku z cesmíny a fénixova pera a ucítil náhlý závan tepla ve svých prstech, jako by hůlka a ruka oslavovaly svoje znovuspojení.
"Dám Starodávnou hůlku tam," řekl Brumbálovi, který ho pozoroval s nevýslovným zalíbením a obdivem, odkud pochází. Může tam zůstat. Pokud zemřu přirozenou smrtí jako Ignotus, její síla bude zlomena, že? Předchozí pán nebude poražen. To bude její konec."
Brumbál přikyvoval. Usmívali se jeden na druhého.
"Jsi si jistý?" zeptal se Ron. V jeho hlase byla velmi slabě cítit touha, když se díval na Starodávnou hůlku.
"Myslím, že má Harry pravdu," řekla tiše Hermiona.
"Z té hůlky je víc škody, než užitku, " řekl Harry. "A upřímně řečeno, " otočil se zády k malovaným portrétům a myslel teď jenom na svoji postel s nebesy, která na něj čekala v Nebelvírské věži a na to, jestli pro něj třeba Krátura nenachystal sendvič, "potíží jsem měl v životě už dost. "