Harry to nechtěl říct tak prudce: slova z něj vyletěla jako bolestivý výstřel, v mysli opět uviděl obrys Bradavic. Harry odhodlaně uzavřel svoji mysl. Potřeboval se nejdřív vypořádat s Griphookem.
Ron a Hermiona zírali na Harryho, jako by se zbláznil.
"Harry -" řekla Hermiona, ale Griphook ji přerušil.
"Dostat se do trezoru Gringottových?" zopakoval skřet a malinko se posunul na posteli. "To je nemožné."
"Ne, není," zaodporoval Ron. "Už se to jednou stalo."
"Jo," přikyvoval Harry. "Ve stejný den, jako jsem vás poprvé potkal Griphooku. Na mé narozeniny, před sedmi lety."
"Ale ten trezor byl prázdný," vyprskl skřek a Harry pochopil, že pro Ghiphooka jen myšlenka na to, že by někdo vykradl Gringottovi, ho urážela. "Byl minimálně chráněný."
"Hm, trezor do kterého se my potřebujeme dostat, prázdný určitě není, řekl bych, že naopak bude chráněn velice dobře," řekl Harry. "Patří Lestrangům."
Viděl, jak se Ron a Hermiona podívali jeden na druhého, užaslí, bude dost času na to, jim to vysvětlit, jakmile mu Griphook odpoví.
"Nemáte žádnou šanci," řekl Griphook na rovinu. "Vůbec žádnou šanci. Jestliže se dostanete pod naší podlahu, poklad, který nebyl nikdy váš -"
"Zloději, byli jste varování - jo, já vím, vzpomínám si," řekl Harry. "Ale já se nesnažím ukrást něco pro sebe. Chápete to?"
Skřet se podíval na Harryho a Harryho jizva opět zapíchala, ale on to ignoroval, odmítal si přiznat bolest.
"Jestliže existuje kouzelník, kterému bych uvěřil, že se nesnaží obohatit sám sebe," řekl nakonec Griphook, "byl byste to vy, Harry Pottere. Skřetům a skřítkům se běžně nedostává ochrany a respektu, který jste tento večer projevil. Ne od nosičů hůlek."
"Nosič hůlek," zopakoval Harry: ta fráze zněla divně, jizva ho opět zapálila, Voldemort směřoval své myšlenky k severu, Harry se nemohl dočkat, až položí svou otázku Ollivanderovi
.
"Právo nosit hůlku," řekl skřet tiše, "se už mezi kouzelníky a skřety řeší dlouho."
"Hm, ale skřeti umí kouzlit i bez hůlky," namítl Ron.
"To je nepodstatné! Kouzelníci odmítli sdílet své tajemství s ostatními magickými bytostmi, upřeli nám možnost rozšíření našich sil!"
"Ale.. Skřeti s námi také nesdílejí svoji magii," řekl Ron. "Nikdy nám neřeknete, jakým způsobem vyrábíte své zbraně a brnění. Skřeti ví, jak zpracovat kov způsobem, který kouzelníci nikdy -"
"Na tom nyní nezáleží," řekl Harry. "Ted' nejde o boj mezi kouzelníky a skřety, ani o rozepře s nějakými jinými druhy magických bytostí -"
Griphook vydal odporný zvuk připomínající smích.
"Ale ono, je to přesně o tom! Jak se Temný pán stává stále silnější, vaše rasa si stále víc myslí, že jste něco lepšího, než my! Gringottovi spadají pod Kouzelnické zákony, skřítci jsou zotročováni, který z nosičů hůlek proti tomu protestuje?"
"My ano!" vykřikla Hermiona. Posadila se rovně, její oči jasně zazářili. "My protestujeme! A já jsem nyní lovena stejně, jako jakýkoli skřet či skřítek, Griphooku! Jsem pro ně mudlovskej šmejd!"
"Neříkej si -" Ron zamumlal.
"Proč bych neměla?" řekla Hermiona. "Mám mudlovskou krev a jsem na to pyšná! Pod tímto novým režimem nemám větší práva než vy, Griphooku! Byla jsem to já, koho se rozhodli mučit, tam u Malfoyových!"
"A víte, že to byl Harry, kdo propustil Dobbyho?" zeptala se. "Víte, že my už se snažíme, aby byli všichni skřítci volní několik let?"
Skřet zíral na Hermionu se stejnou zvědavostí jako předtím na Harryho.
"Co hledáte v trezoru Lestrangových?" zeptal se náhle. "Meč, který leží uvnitř, je kopie. Tento je pravý," a ukázal na Nebelvírův meč.
"Ale myslím, že tohle už víte. Chtěl jste po mně, abych lhal. Tam u Malfoyových."
"Ale ten falešný meč není jediná věc v tom trezoru, že ne?" zeptal se Harry. "Možná.Viděl jste tam i jiné věci?"
Srdce mu bilo rychleji, než kdy dříve. Zdvojnásobil snažení ignorovat pulzující jizvu.
Skřet si znovu hrál s bradkou.
"Je to proti našemu kodexu mluvit o tajemství Gringottových. Jsme strážci
nesmírných pokladů. Máme povinnost chránit poklady, jež nám byly svěřeny a které jsou tak často vyrobeny našimi vlastními prsty."
Skřet pohladil meč a jeho černé oči těkaly z Rona na Hermionu a zpět.
"Tak mladí," řekl nakonec, "aby bojovali proti tolika..."
"Pomůžete nám?" zeptal se Harry. "Nemáme žádnou šanci dostat se tam bez pomoci nějakého skřeta. Jste naše poslední šance."
"Já . . . promyslím si to," řekl Griphook.
"Ale -" začal Ron naštvaně; Hermiona ho šťouchla do žeber.
"Děkuji," řekl Harry.
Skřet přikývl, poté zkusil ohnout své krátké nohy.
"Myslím," řekl, usazujíc se na Billovo a Fleuřině posteli, "že kosti-rost dokončil svoji práci. Možná se konečně vyspím. Odpusťte . . . ."
"Jo, samozřejmě," řekl Harry, ale ještě předtím, než opustili místnost, nahnul se dopředu a vzal si zpět Nebelvírův meč, který teď ležel vedle skřeta. Griphook neprotestoval, ale Harry si byl jistý, že když zavíral dveře, viděl záblesk nelibosti ve skřetových očích.
"Ten malej podrazák," zašeptal Ron. "užívá si, jak nás může nechat čekat."
"Harry," zašeptala Hermiona, "myslíš na to, co si myslím, že myslíš? Myslíš, že jeden z vitealů je schovaný v trezoru Lestragových?"
"Ano," odpověděl jí Harry. "Bellatrix byla zděšená, když si myslela, že máme ten meč z jejího trezoru. Proč? Co si myslela, že jsme ještě viděli, co se bála, že bychom mohli ještě vzít? Obávala se, že by se o tom Voldemort dozvěděl."
"Já myslel, že hledáme místa, kde Vy-Víte-Kdo byl, místa, které jsou pro něj nějak důležitá?" řekl Ron, který vypadal popleteně. "Byl někdy v trezoru Lestragových?"
"Nevím, zda vůbec někdy byl u Gringottů," odpověděl Harry. "Když byl mladý, žádné zlato neměl, nikdo mu nic nezanechal. Mohl možná vidět banku, když poprvé vstoupil do Příčné ulice."
Harryho jizva pulzovala, ale znovu to ignoroval; chtěl aby Ron a Hermiona všechno pochopili, než budou mluvit s Ollivanderem.
"Myslím, že záviděl všem, kdo měli u Gringottových trezor. Asi to považoval za pravý symbol toho, že patříte do kouzelnického světa. A nezapomeňte, jak věřil Bellatrix a jejímu manželovi. Před jeho pádem to byli nejoddanější služebníci a poté, co zmizel, oni byli ti, kdo se ho vydali hledat. Řekl to tu noc, kdy znovu povstal."
Harry si promnul jizvu.
"Nemyslím si, že by Bellatrix řekl, že je to viteál. Ani Luciusovi Malfoyovi nikdy neřekl pravdu o deníku. Pravděpodobně jí řekl, že je to jen nějaký jeho majetek a požádal ji, aby ho umístila do trezoru. Nejbezpečnější místo na světě pro cokoli, co chceš schovat, to mi jednou Hagrid řekl. . . kromě Bradavic."
Když Harry přestal mluvit, Ron zatřásl hlavou. "Ty mu opravdu rozumíš."
"Jen z části," řekl Harry. "Z části . . . Přál bych si, abych tak rozuměl i Brumbálovi. Uvidíme. A teď - Ollivander."
Ron a Hermiona vypadali zmateně, ale následovali ho na druhou stranu odpočívadla, Harry zaťukal a odpovědí mu bylo slabé:
"Vstupte!".
Výrobce hůlek ležel na dvojité posteli dál od okna. Byl v cele držen a mučen více než rok. Byl vyzáblý, kosti na jeho tváři jasně vyčnívaly oproti nažloutlé kůži. Jeho velké stříbrné oči vypadaly obrovské v propadlých víčkách. Ruce, které ležely na přikrývce, by mohly patřit kostlivcovi.
Harry si sedl na prázdnou postel, vedle Rona a Hermiony. Vycházející slunce odsud nebylo vidět. Pokoj měl okno do zahrady, kde stál čerstvě vykopaný hrob.
"Pane Ollivandre, Omlouvám se, že vás obtěžujeme," řekl Harry.
"Můj zlatý chlapče," Ollivanderův hlas byl slabý. "Zachránil jsi nás, myslel jsem, že tam umřeme, nikdy . . . nikdy . . . ti nebudu moct dostatečně poděkovat."
"Jsme rádi, že jsme to zvládli."
Harryho jizva znovu zapulzovala. Věděl to, byl si jistý, už nezbýval čas na to udržet Voldemorta od dosáhnutí jeho cíle. Harry cítil, jak panikaří . . . avšak rozhodl se.. tehdy, když si vybral Griphooka jako prvního, s kým bude mluvit. Předstírajíc klid, který necítil, sáhl do váčku, který měl pověšený kolem krku a vyndal z něj svoji zlomenou hůlku.
"Pane Ollivandre, potřeboval bych pomoc."
"Cokoli. Cokoli." řekl výrobce hůlek slabě.
"Dokážete ji opravit? Je to možné?"
Ollivander si vzal do třesoucí ruky Harryho hůlku.
"Cesmín a péro z fénixe," řekl Ollivander třesoucím se hlasem. "Jedenáct palců. Pěkná a ohebná."
"Ano," přikývl Harry. "Dokázal byste -- ?"
"Ne," zašeptal Ollivander. "Omlouvám se, moc se omlouvám, ale hůlku takto zničenou není možné opravit žádným způsobem, který bych znal."
Harry tušil, že to uslyší, ale přesto to byl pro něj šok. Vzal si rozpůlenou hůlku zpět a vrátil ji do váčku, který měl kolem krku. Ollivander zíral na místo, kde hůlka zmizela a nepřestal, dokud Harry z váčku nevyndal dvě hůlky, které si přinesl od Malfoyových.
"Poznáte, čí jsou?" zeptal se Harry.
Výrobce hůlek si vzal první z nich a podržel si ji před propadlým obličejem a otáčel jí kolem prstů, poté ji jemně ohnul.
"Vlašské dřevo a dračí blána," řekl. "Dvanáct a tři čtvrtě palců. Neohebná. Tato hůlka patří Bellatrix Lestrangové."
"A tato?"
Ollivander ji prozkoumal stejně jako předchozí.
"Hloh a ohon Jednorožce. Přesně 10 palců. Mírně pružná. Toto byla hůlka Draca Malfoye."
"Byla?" zopakoval Harry. "Není stále jeho?"
"Možná ne. Jestliže jste mu ji vzal-"
"-Vzal - "
"-poté jste možná, nyní jste vy vlastník této hůlky. Samozřejmě, je to sporné, záleží to na hodně věcech. Hodně o tom rozhoduje i hůlka sama. Nicméně všeobecně, když někdo hůlku vyhraje, její vlastnictví se změní."
Místnost byla tichá, jediný zvuk vydávalo vzdálené moře.
"Mluvíte o hůlkách, jako by měly duši," řekl Harry, "jako by mohly sami myslet."
"Hůlka si vybírá kouzelníka," odpověděl mu Ollivander. "To ví každý, kdo studoval výrobu hůlek."
"Osoba, která hůlku nevlastní, ji ale přesto může používat, že ano?" zeptal se Harry.
"Oh ano, jestliže jste kouzelník, budete schopen provozovat magii skrz skoro jakýkoli předmět. Nicméně, největší účinnost bude mít vždy magie, která vyšla z hůlky, jenž si kouzelníka vybrala. Je to složité spojení. Je to tou prvotní přitažlivostí a poté oboustrannou zkušeností, hůlka se učí od kouzelníka, kouzelník se učí od hůlky."
Mořské vlny se přelévaly tam a zpět; byl to truchlivý zvuk.
"Tu hůlku jsem si od Malfoye vzal silou," řekl Harry. "Takže ji můžu bezpečně používat?"
"Řekl bych, že ano. Podle zákonu vlastnictví hůlek ale ukořistěná hůlka muže uhýbat vůli nového vlastníka. "
"Takže, já bych měl použít tuto hůlku?" řekl Ron, vyndal Červíčkovu hůlku z kapsy a podal ji Ollivanderovi.
"Kaštan a dračí blána. 9 a tři čtvrtě palce. Ohebná. Přinutili mě ji vyrobit těsně po mém únosu pro Petra Pettigrewa. Ano, získal jste ji, pokud jste ji získal, tak vám bude sloužit dobře, lépe, než jiná hůlka."
"Takže každá hůlka má v sobě vepsáno, kdo je její vlastník?" zeptal se Harry.
"Myslím, že ano," odpověděl Ollivander, koukajíc svýma vypouklýma očima na Harryho.
"To je hluboká otázka pane Pottere. Výroba hůlek je komplexní a záhadný obor magie."
"Takže je nezbytné zabít předchozího vlastníka, abyste převzal vlastnictví nad hůlkou?" zeptal se Harry.
Ollivander pokl.
"Nezbytné? Ne, neřekl bych, že je nezbytné zabít."
"Nicméně kolují legendy," řekl Harry a tep jeho srdce zrychlil, bolest v jeho jizvě začala být intenzivnější; byl si jistý, že Voldermort se rozhodl vykonat, nač myslel. "Legendy o hůlce - nebo hůlkách - které se předávaly z ruky do ruky jen vraždou."
Ollivander zbledl. Oproti bílému prostěradlu byl šedý, jeho oči byly enormně velké, prokrvené, vypadal, jako by se bál.
"Myslím, že je to jen jedna hůlka," zašeptal.
"A Vy-Víte-Kdo se o ni zajímal, že ano?" zeptal se Harry.
"Já - jak?" zaskřehotal Ollivander a podíval se na Rona a Hermionu, očekávajíc nějakou pomoc. "Jak to víte?"
"Chtěl po vás, abyste mu řekl, jak překonat spojení mezi našimi hůlkami," řekl Harry.
Ollivander vypadal vystrašeně.
"Mučil mne, musíte to pochopit! Kletba Cruciatus, Já - Já jsem neměl jinou možnost, než mu to říct, co jsem věděl, co jsem hádal!"
"Chápu to," řekl Harry. "Pověděl jste mu o sesterských jádrech našich hůlek? Řekl jste mu to a on si vypůjčil hůlku od někoho jiného?"
Ollivander zděšeně, zmrazen tím, kolik toho Harry ví. Pomalu přikývl.
"Ale nefungovalo to," pokračoval Harry. "Ale moje hůlka porazila i jeho, vypůjčenou... Víte co se stalo?"
Ollivander se otřásl a pak jen zakýval.
"Nikdy...nikdy jsem o něčem takovém neslyšel. Vaše hůlka učinila něco jedinečného. Spojení mezi stejnými jádry hůlek je velmi neobvyklé, ale proč vaše hůlka zaútočila na onu vypůjčenou, to opravdu nevím...
"Mluvili jsme o té druhé hůlce, té, která se získává vraždou. Když si Vy-Víte-Kdo uvědomil, že se moje hůlka chovala divně, tak se vrátil a vyptával se na ni, že?"
"Jak tohle víte?"
Harry neodpověděl.
"Ano, ptal se ni," zašeptal Ollivander. "Chtěl vědět všechno o hůlce známé jako Hůlka osudu, Hůlka smrti nebo Starodávná hůlka."
Harry nepostřehnutelně pohlédl na Hermionu. Vypadala ohromeně.
"Pán Zla," pokračoval Ollivander, tlumeným a vystrašeným hlasem, "byl vždy spokojen s hůlkou, kterou jsem mu vyrobil - tis a pero z ptáka fénixe, třináct a půl palce - až do doby, než zjistil spojení mezi vašimi hůlkami. Nyní shání novou, mnohem mocnější, aby dokázal přemoci tu vaši."
"Ale velmi brzy zjistí, pokud už to náhodou neví, že moje hůlka je zničená," pronesl Harry tiše.
"Ne!" Hermiona zněla vyděšeně. "Nemůže to vědět, Harry, jak by - ?"
"Priori incantatem," vysvětlil Harry, "Tvoje hůlka i ta z trnkového keře zůstaly u Malfoyů, Hermiono. Pokud je pořádně prozkoumávají a donutí je ukázat poslední kouzla, uvidí, jak jsi zničila moji hůlku i jak jsi se ji později neúspěšně pokusila opravit. Dojde jim, že od té doby jsem používal tu trnkovou."
Z obličeje se jí vytratila i ta trocha barvy, kterou získala po návratu. Ron vrhl na Harryho káravý pohled a řekl, "Nemá cenu se tím teď trápit - "
Pan Ollivander ho ale přerušil.
"Pán Zla už nehledá Starodávnou hůlku jen, aby Vás zničil, pane Pottere. Je odhodlán ji získat, neboť je přesvědčen, že ho učiní nezranitelným."
"A má pravdu?"
"Pán Starodávné hůlky se musí neustále obávat útoku," řekl Ollivander, "ale připouštím, že představa, že Pán Zla ovládá Hůlku smrti je...ohromující."
Harry si vzpomněl, jak si při prvním setkáním s panem Ollivanderem nebyl jistý, zda se mu výrobce hůlek líbí nebo ne. I teď, když byl Voldemortem vězněn a mučen, ho představa temného čaroděje s touto hůlkou fascinovala a odpuzovala zároveň.
"Vy - vy si opravdu myslíte, že ta hůlka existuje, pane Ollivandere?" zeptala se Hermiona.
"Ale ano," odpověděl Ollivander. "Ano, je možné vystopovat historii té hůlky. Samozřejmě, existují bílá místa, kdy zmizí z dohledu, když se dočasně ztratila nebo byla ukryta, ale vždy se znovu objeví.
Ron a Hermiona zírali na Harryho, jako by se zbláznil.
"Harry -" řekla Hermiona, ale Griphook ji přerušil.
"Dostat se do trezoru Gringottových?" zopakoval skřet a malinko se posunul na posteli. "To je nemožné."
"Ne, není," zaodporoval Ron. "Už se to jednou stalo."
"Jo," přikyvoval Harry. "Ve stejný den, jako jsem vás poprvé potkal Griphooku. Na mé narozeniny, před sedmi lety."
"Ale ten trezor byl prázdný," vyprskl skřek a Harry pochopil, že pro Ghiphooka jen myšlenka na to, že by někdo vykradl Gringottovi, ho urážela. "Byl minimálně chráněný."
"Hm, trezor do kterého se my potřebujeme dostat, prázdný určitě není, řekl bych, že naopak bude chráněn velice dobře," řekl Harry. "Patří Lestrangům."
Viděl, jak se Ron a Hermiona podívali jeden na druhého, užaslí, bude dost času na to, jim to vysvětlit, jakmile mu Griphook odpoví.
"Nemáte žádnou šanci," řekl Griphook na rovinu. "Vůbec žádnou šanci. Jestliže se dostanete pod naší podlahu, poklad, který nebyl nikdy váš -"
"Zloději, byli jste varování - jo, já vím, vzpomínám si," řekl Harry. "Ale já se nesnažím ukrást něco pro sebe. Chápete to?"
Skřet se podíval na Harryho a Harryho jizva opět zapíchala, ale on to ignoroval, odmítal si přiznat bolest.
"Jestliže existuje kouzelník, kterému bych uvěřil, že se nesnaží obohatit sám sebe," řekl nakonec Griphook, "byl byste to vy, Harry Pottere. Skřetům a skřítkům se běžně nedostává ochrany a respektu, který jste tento večer projevil. Ne od nosičů hůlek."
"Nosič hůlek," zopakoval Harry: ta fráze zněla divně, jizva ho opět zapálila, Voldemort směřoval své myšlenky k severu, Harry se nemohl dočkat, až položí svou otázku Ollivanderovi
.
"Právo nosit hůlku," řekl skřet tiše, "se už mezi kouzelníky a skřety řeší dlouho."
"Hm, ale skřeti umí kouzlit i bez hůlky," namítl Ron.
"To je nepodstatné! Kouzelníci odmítli sdílet své tajemství s ostatními magickými bytostmi, upřeli nám možnost rozšíření našich sil!"
"Ale.. Skřeti s námi také nesdílejí svoji magii," řekl Ron. "Nikdy nám neřeknete, jakým způsobem vyrábíte své zbraně a brnění. Skřeti ví, jak zpracovat kov způsobem, který kouzelníci nikdy -"
"Na tom nyní nezáleží," řekl Harry. "Ted' nejde o boj mezi kouzelníky a skřety, ani o rozepře s nějakými jinými druhy magických bytostí -"
Griphook vydal odporný zvuk připomínající smích.
"Ale ono, je to přesně o tom! Jak se Temný pán stává stále silnější, vaše rasa si stále víc myslí, že jste něco lepšího, než my! Gringottovi spadají pod Kouzelnické zákony, skřítci jsou zotročováni, který z nosičů hůlek proti tomu protestuje?"
"My ano!" vykřikla Hermiona. Posadila se rovně, její oči jasně zazářili. "My protestujeme! A já jsem nyní lovena stejně, jako jakýkoli skřet či skřítek, Griphooku! Jsem pro ně mudlovskej šmejd!"
"Neříkej si -" Ron zamumlal.
"Proč bych neměla?" řekla Hermiona. "Mám mudlovskou krev a jsem na to pyšná! Pod tímto novým režimem nemám větší práva než vy, Griphooku! Byla jsem to já, koho se rozhodli mučit, tam u Malfoyových!"
"A víte, že to byl Harry, kdo propustil Dobbyho?" zeptala se. "Víte, že my už se snažíme, aby byli všichni skřítci volní několik let?"
Skřet zíral na Hermionu se stejnou zvědavostí jako předtím na Harryho.
"Co hledáte v trezoru Lestrangových?" zeptal se náhle. "Meč, který leží uvnitř, je kopie. Tento je pravý," a ukázal na Nebelvírův meč.
"Ale myslím, že tohle už víte. Chtěl jste po mně, abych lhal. Tam u Malfoyových."
"Ale ten falešný meč není jediná věc v tom trezoru, že ne?" zeptal se Harry. "Možná.Viděl jste tam i jiné věci?"
Srdce mu bilo rychleji, než kdy dříve. Zdvojnásobil snažení ignorovat pulzující jizvu.
Skřet si znovu hrál s bradkou.
"Je to proti našemu kodexu mluvit o tajemství Gringottových. Jsme strážci
nesmírných pokladů. Máme povinnost chránit poklady, jež nám byly svěřeny a které jsou tak často vyrobeny našimi vlastními prsty."
Skřet pohladil meč a jeho černé oči těkaly z Rona na Hermionu a zpět.
"Tak mladí," řekl nakonec, "aby bojovali proti tolika..."
"Pomůžete nám?" zeptal se Harry. "Nemáme žádnou šanci dostat se tam bez pomoci nějakého skřeta. Jste naše poslední šance."
"Já . . . promyslím si to," řekl Griphook.
"Ale -" začal Ron naštvaně; Hermiona ho šťouchla do žeber.
"Děkuji," řekl Harry.
Skřet přikývl, poté zkusil ohnout své krátké nohy.
"Myslím," řekl, usazujíc se na Billovo a Fleuřině posteli, "že kosti-rost dokončil svoji práci. Možná se konečně vyspím. Odpusťte . . . ."
"Jo, samozřejmě," řekl Harry, ale ještě předtím, než opustili místnost, nahnul se dopředu a vzal si zpět Nebelvírův meč, který teď ležel vedle skřeta. Griphook neprotestoval, ale Harry si byl jistý, že když zavíral dveře, viděl záblesk nelibosti ve skřetových očích.
"Ten malej podrazák," zašeptal Ron. "užívá si, jak nás může nechat čekat."
"Harry," zašeptala Hermiona, "myslíš na to, co si myslím, že myslíš? Myslíš, že jeden z vitealů je schovaný v trezoru Lestragových?"
"Ano," odpověděl jí Harry. "Bellatrix byla zděšená, když si myslela, že máme ten meč z jejího trezoru. Proč? Co si myslela, že jsme ještě viděli, co se bála, že bychom mohli ještě vzít? Obávala se, že by se o tom Voldemort dozvěděl."
"Já myslel, že hledáme místa, kde Vy-Víte-Kdo byl, místa, které jsou pro něj nějak důležitá?" řekl Ron, který vypadal popleteně. "Byl někdy v trezoru Lestragových?"
"Nevím, zda vůbec někdy byl u Gringottů," odpověděl Harry. "Když byl mladý, žádné zlato neměl, nikdo mu nic nezanechal. Mohl možná vidět banku, když poprvé vstoupil do Příčné ulice."
Harryho jizva pulzovala, ale znovu to ignoroval; chtěl aby Ron a Hermiona všechno pochopili, než budou mluvit s Ollivanderem.
"Myslím, že záviděl všem, kdo měli u Gringottových trezor. Asi to považoval za pravý symbol toho, že patříte do kouzelnického světa. A nezapomeňte, jak věřil Bellatrix a jejímu manželovi. Před jeho pádem to byli nejoddanější služebníci a poté, co zmizel, oni byli ti, kdo se ho vydali hledat. Řekl to tu noc, kdy znovu povstal."
Harry si promnul jizvu.
"Nemyslím si, že by Bellatrix řekl, že je to viteál. Ani Luciusovi Malfoyovi nikdy neřekl pravdu o deníku. Pravděpodobně jí řekl, že je to jen nějaký jeho majetek a požádal ji, aby ho umístila do trezoru. Nejbezpečnější místo na světě pro cokoli, co chceš schovat, to mi jednou Hagrid řekl. . . kromě Bradavic."
Když Harry přestal mluvit, Ron zatřásl hlavou. "Ty mu opravdu rozumíš."
"Jen z části," řekl Harry. "Z části . . . Přál bych si, abych tak rozuměl i Brumbálovi. Uvidíme. A teď - Ollivander."
Ron a Hermiona vypadali zmateně, ale následovali ho na druhou stranu odpočívadla, Harry zaťukal a odpovědí mu bylo slabé:
"Vstupte!".
Výrobce hůlek ležel na dvojité posteli dál od okna. Byl v cele držen a mučen více než rok. Byl vyzáblý, kosti na jeho tváři jasně vyčnívaly oproti nažloutlé kůži. Jeho velké stříbrné oči vypadaly obrovské v propadlých víčkách. Ruce, které ležely na přikrývce, by mohly patřit kostlivcovi.
Harry si sedl na prázdnou postel, vedle Rona a Hermiony. Vycházející slunce odsud nebylo vidět. Pokoj měl okno do zahrady, kde stál čerstvě vykopaný hrob.
"Pane Ollivandre, Omlouvám se, že vás obtěžujeme," řekl Harry.
"Můj zlatý chlapče," Ollivanderův hlas byl slabý. "Zachránil jsi nás, myslel jsem, že tam umřeme, nikdy . . . nikdy . . . ti nebudu moct dostatečně poděkovat."
"Jsme rádi, že jsme to zvládli."
Harryho jizva znovu zapulzovala. Věděl to, byl si jistý, už nezbýval čas na to udržet Voldemorta od dosáhnutí jeho cíle. Harry cítil, jak panikaří . . . avšak rozhodl se.. tehdy, když si vybral Griphooka jako prvního, s kým bude mluvit. Předstírajíc klid, který necítil, sáhl do váčku, který měl pověšený kolem krku a vyndal z něj svoji zlomenou hůlku.
"Pane Ollivandre, potřeboval bych pomoc."
"Cokoli. Cokoli." řekl výrobce hůlek slabě.
"Dokážete ji opravit? Je to možné?"
Ollivander si vzal do třesoucí ruky Harryho hůlku.
"Cesmín a péro z fénixe," řekl Ollivander třesoucím se hlasem. "Jedenáct palců. Pěkná a ohebná."
"Ano," přikývl Harry. "Dokázal byste -- ?"
"Ne," zašeptal Ollivander. "Omlouvám se, moc se omlouvám, ale hůlku takto zničenou není možné opravit žádným způsobem, který bych znal."
Harry tušil, že to uslyší, ale přesto to byl pro něj šok. Vzal si rozpůlenou hůlku zpět a vrátil ji do váčku, který měl kolem krku. Ollivander zíral na místo, kde hůlka zmizela a nepřestal, dokud Harry z váčku nevyndal dvě hůlky, které si přinesl od Malfoyových.
"Poznáte, čí jsou?" zeptal se Harry.
Výrobce hůlek si vzal první z nich a podržel si ji před propadlým obličejem a otáčel jí kolem prstů, poté ji jemně ohnul.
"Vlašské dřevo a dračí blána," řekl. "Dvanáct a tři čtvrtě palců. Neohebná. Tato hůlka patří Bellatrix Lestrangové."
"A tato?"
Ollivander ji prozkoumal stejně jako předchozí.
"Hloh a ohon Jednorožce. Přesně 10 palců. Mírně pružná. Toto byla hůlka Draca Malfoye."
"Byla?" zopakoval Harry. "Není stále jeho?"
"Možná ne. Jestliže jste mu ji vzal-"
"-Vzal - "
"-poté jste možná, nyní jste vy vlastník této hůlky. Samozřejmě, je to sporné, záleží to na hodně věcech. Hodně o tom rozhoduje i hůlka sama. Nicméně všeobecně, když někdo hůlku vyhraje, její vlastnictví se změní."
Místnost byla tichá, jediný zvuk vydávalo vzdálené moře.
"Mluvíte o hůlkách, jako by měly duši," řekl Harry, "jako by mohly sami myslet."
"Hůlka si vybírá kouzelníka," odpověděl mu Ollivander. "To ví každý, kdo studoval výrobu hůlek."
"Osoba, která hůlku nevlastní, ji ale přesto může používat, že ano?" zeptal se Harry.
"Oh ano, jestliže jste kouzelník, budete schopen provozovat magii skrz skoro jakýkoli předmět. Nicméně, největší účinnost bude mít vždy magie, která vyšla z hůlky, jenž si kouzelníka vybrala. Je to složité spojení. Je to tou prvotní přitažlivostí a poté oboustrannou zkušeností, hůlka se učí od kouzelníka, kouzelník se učí od hůlky."
Mořské vlny se přelévaly tam a zpět; byl to truchlivý zvuk.
"Tu hůlku jsem si od Malfoye vzal silou," řekl Harry. "Takže ji můžu bezpečně používat?"
"Řekl bych, že ano. Podle zákonu vlastnictví hůlek ale ukořistěná hůlka muže uhýbat vůli nového vlastníka. "
"Takže, já bych měl použít tuto hůlku?" řekl Ron, vyndal Červíčkovu hůlku z kapsy a podal ji Ollivanderovi.
"Kaštan a dračí blána. 9 a tři čtvrtě palce. Ohebná. Přinutili mě ji vyrobit těsně po mém únosu pro Petra Pettigrewa. Ano, získal jste ji, pokud jste ji získal, tak vám bude sloužit dobře, lépe, než jiná hůlka."
"Takže každá hůlka má v sobě vepsáno, kdo je její vlastník?" zeptal se Harry.
"Myslím, že ano," odpověděl Ollivander, koukajíc svýma vypouklýma očima na Harryho.
"To je hluboká otázka pane Pottere. Výroba hůlek je komplexní a záhadný obor magie."
"Takže je nezbytné zabít předchozího vlastníka, abyste převzal vlastnictví nad hůlkou?" zeptal se Harry.
Ollivander pokl.
"Nezbytné? Ne, neřekl bych, že je nezbytné zabít."
"Nicméně kolují legendy," řekl Harry a tep jeho srdce zrychlil, bolest v jeho jizvě začala být intenzivnější; byl si jistý, že Voldermort se rozhodl vykonat, nač myslel. "Legendy o hůlce - nebo hůlkách - které se předávaly z ruky do ruky jen vraždou."
Ollivander zbledl. Oproti bílému prostěradlu byl šedý, jeho oči byly enormně velké, prokrvené, vypadal, jako by se bál.
"Myslím, že je to jen jedna hůlka," zašeptal.
"A Vy-Víte-Kdo se o ni zajímal, že ano?" zeptal se Harry.
"Já - jak?" zaskřehotal Ollivander a podíval se na Rona a Hermionu, očekávajíc nějakou pomoc. "Jak to víte?"
"Chtěl po vás, abyste mu řekl, jak překonat spojení mezi našimi hůlkami," řekl Harry.
Ollivander vypadal vystrašeně.
"Mučil mne, musíte to pochopit! Kletba Cruciatus, Já - Já jsem neměl jinou možnost, než mu to říct, co jsem věděl, co jsem hádal!"
"Chápu to," řekl Harry. "Pověděl jste mu o sesterských jádrech našich hůlek? Řekl jste mu to a on si vypůjčil hůlku od někoho jiného?"
Ollivander zděšeně, zmrazen tím, kolik toho Harry ví. Pomalu přikývl.
"Ale nefungovalo to," pokračoval Harry. "Ale moje hůlka porazila i jeho, vypůjčenou... Víte co se stalo?"
Ollivander se otřásl a pak jen zakýval.
"Nikdy...nikdy jsem o něčem takovém neslyšel. Vaše hůlka učinila něco jedinečného. Spojení mezi stejnými jádry hůlek je velmi neobvyklé, ale proč vaše hůlka zaútočila na onu vypůjčenou, to opravdu nevím...
"Mluvili jsme o té druhé hůlce, té, která se získává vraždou. Když si Vy-Víte-Kdo uvědomil, že se moje hůlka chovala divně, tak se vrátil a vyptával se na ni, že?"
"Jak tohle víte?"
Harry neodpověděl.
"Ano, ptal se ni," zašeptal Ollivander. "Chtěl vědět všechno o hůlce známé jako Hůlka osudu, Hůlka smrti nebo Starodávná hůlka."
Harry nepostřehnutelně pohlédl na Hermionu. Vypadala ohromeně.
"Pán Zla," pokračoval Ollivander, tlumeným a vystrašeným hlasem, "byl vždy spokojen s hůlkou, kterou jsem mu vyrobil - tis a pero z ptáka fénixe, třináct a půl palce - až do doby, než zjistil spojení mezi vašimi hůlkami. Nyní shání novou, mnohem mocnější, aby dokázal přemoci tu vaši."
"Ale velmi brzy zjistí, pokud už to náhodou neví, že moje hůlka je zničená," pronesl Harry tiše.
"Ne!" Hermiona zněla vyděšeně. "Nemůže to vědět, Harry, jak by - ?"
"Priori incantatem," vysvětlil Harry, "Tvoje hůlka i ta z trnkového keře zůstaly u Malfoyů, Hermiono. Pokud je pořádně prozkoumávají a donutí je ukázat poslední kouzla, uvidí, jak jsi zničila moji hůlku i jak jsi se ji později neúspěšně pokusila opravit. Dojde jim, že od té doby jsem používal tu trnkovou."
Z obličeje se jí vytratila i ta trocha barvy, kterou získala po návratu. Ron vrhl na Harryho káravý pohled a řekl, "Nemá cenu se tím teď trápit - "
Pan Ollivander ho ale přerušil.
"Pán Zla už nehledá Starodávnou hůlku jen, aby Vás zničil, pane Pottere. Je odhodlán ji získat, neboť je přesvědčen, že ho učiní nezranitelným."
"A má pravdu?"
"Pán Starodávné hůlky se musí neustále obávat útoku," řekl Ollivander, "ale připouštím, že představa, že Pán Zla ovládá Hůlku smrti je...ohromující."
Harry si vzpomněl, jak si při prvním setkáním s panem Ollivanderem nebyl jistý, zda se mu výrobce hůlek líbí nebo ne. I teď, když byl Voldemortem vězněn a mučen, ho představa temného čaroděje s touto hůlkou fascinovala a odpuzovala zároveň.
"Vy - vy si opravdu myslíte, že ta hůlka existuje, pane Ollivandere?" zeptala se Hermiona.
"Ale ano," odpověděl Ollivander. "Ano, je možné vystopovat historii té hůlky. Samozřejmě, existují bílá místa, kdy zmizí z dohledu, když se dočasně ztratila nebo byla ukryta, ale vždy se znovu objeví.