"Harry, je mi to líto, ale myslím, že skutečný důvod, proč jsi tak vzteklý, je ten, že ti Brumbál nikdy nic z toho neřekl."
"Možná!" zakřičel Harry a zamával rukama. Stěží věděl, jestli se pokouší zadržet vztek, nebo se snaží chránit před tíhou vlastního rozčarování. "Podívej se, co po mě chce, Hermiono! Riskuj svůj život, Harry! A znovu! A znovu! A nečekej, že ti něco vysvětlím, prostě mi slepě věř, věř, že vím, co dělám, věř mi i přesto, že já nevěřím tobě! Nikdy celou pravdu! Nikdy!"
Hlas se mu zlomil a oba zůstali stát, dívaje se na sebe v jasnu a prázdnotě, a Harry měl pocit, že jsou oba stejně bezvýznamní, jako brouci pod širou oblohou.
"Miloval tě," zašeptala Hermiona, "vím, že tě miloval."
Harry spustil ruce.
"Nevím, koho miloval, Hermiono, ale mě rozhodně ne. To není láska, ten zmatek, ve kterém mě nechal. S Grindelwaldem sdílel mnohem víc svých skutečných myšlenek, než se mnou."
Harry zvedl Hermioninu hůlku, kterou upustil do sněhu, a opět se usadil ve vchodu do stanu.
"Díky za čaj. Zůstanu na hlídce. Ty se vrať zpátky do tepla."
Bylo na ní vidět, že váhá, ale rozpoznala nevyřčený odpor. Zvedla knihu a šla zpět do stanu; cestou zavadila rukou o vršek jeho hlavy. Harry při jejím doteku zavřel oči a nenáviděl sám sebe za to, že si přál, aby to, co řekla, byla pravda: že se Brumbál o něj doopravdy staral.