Bathildino tajemstvi
"Harry, stůj."
"Co se děje?"Zrovna dorazili k hrobce neznámých Abbotů.
"Někdo tu je, sleduje nás. Jsem si jistá. Tam za tím keřem"
Oba dva stáli naprosto tiše, držíc se jeden druhého, zírali do neproniknutelné temnoty hřbitova. Harry nic neviděl.
"Určitě?"
"Viděla jsem, jak se tam něco hýbe. Přísahala bych, že jsem něco viděla…"
Odstoupila od něj, připravená kouzlit..
"Vypadáme jako mudlové," poukázal Harry.
"Mudlové, kteří právě pokládali kytky na hroby tvých rodičů? Harry, jsem si jistá, že tam někdo je!"
Harry myslel na Historii kouzel; hřbitovy měly být plné duchů; co když--?
Potom ale zaslechl šustění a uviděl jak padá malá vrstva sněhu z keře, na který Hermiona ukazovala. Duchové přeci nemůžou hýbat se sněhem.
"Je to jen kočka," řekl Harry po vteřině či dvou, "Nebo pták. Kdyby to byl Smrtijed, byli bychom dávno mrtví. Raději pojďme dál, a měli bychom si opět nasadit plášť."
Cestou ze hřbitova se stále ohlíželi zpět. Harry, který se necítil tak optimisticky, jak předstíral, když uklidňoval Hermionu, byl rád, že dorazili k bráně a kluzkému chodníku . Přetáhli přes sebe neviditelný plášť. Spousty hlasů nyní zpívaly vánoční koledy. Pomalu se přibližovali ke kostelu.
Na chvilku Harry zvažoval, jestli by se neměli skrýt uvnitř, ale ještě předtím, než stačil něco říct, Hermiona zamumlala,
"Pojďme tudy," a táhla ho dolu po temné ulici vedoucí ven z vesnice, opačným směrem, než přišli dovnitř.
Harry si to domyslel, protože chatrčí začalo ubývat a cesta se stáčela do otevřené přírody.
Šli tak rychle, jak se jen odvážili, kolem oken jiskřících mnohabarevnými světly, obrysy vánočních stromků prosvítaly skrz závěsy..
"Jak najdeme Bathildin dům?" zeptala se Hermiona, která se jemně chvěla a nepřestávala se otáčet přes rameno. "Harry? Co si myslíš? Harry?"
Zatahala ho za ruku, ale Harry nedával pozor. Díval se dopředu na temnou masu stojící v poslední řadě domů. Hned nato se rozeběhl, táhnouc Hermionu za sebou tak prudce, že se klouzala po zmrzlém chodníku.
"Harry --"
"Podívej ... Podívej na to, Hermiono ..."
"Já ... oh!"
Viděl to; Fedeliovo zaklínadlo muselo padnout spolu s Jamesem a Lily. Živý plot rostl nekontrolovaně 16 let, od té doby, co Hagrid odnesl Harryho ze suti, která ležela rozházená mezi trávou sahající až po pás. Většina domů pořád stála, nicméně byla celá porostlá temným břečtanem a pokrytá sněhem, ale pravá strana nejvyššího podlaží byla úplně zničená, Harry si byl jistý, že to bylo to místo, kde se kletba obrátila proti Voldemortovi . On a Hermiona stáli u brány s pohledem nahoru na zříceninu, která kdysi musela vypadat stejně, jako domky roztroušené okolo.
"Nechápu, proč to nikdo neopravil?" zašeptala Hermiona.
"Možná to nelze opravit," odpověděl Harry. "Možná je to jako zranění způsobené černou magií.. Nemůžeš jej vyléčit."
Vysunul ruku zpod pláště, uchopil zasněženou rezavou bránu, nechtěl ji otevřít, chtěl se jen prostě dotknout domu.
"Nechystáš se jít dovnitř, že ne? Vypadá to nebezpečně, mohlo by -- oh, Harry, podívej!"
Vypadalo to, že to způsobil jeho dotyk. Znak se zvedl ze země přímo před nimi, zvedl se jako nějaký bizardní, rychle rostoucí, výtvor tvořený z plevele a dřeva, a zlatými písmeny bylo na dřevě napsáno:
Na tomto místě, v noci 31. října 1981,
Lily a James Potterovi ztratili své životy.
Jejich syn, Harry, zůstal jako jediný kouzelník na světě, který přežil smrtící kletbu. Tento dům, pro mudly neviditelný, zůstal ve svém rozbořeném stavu jako monument Potterových a na připomínku násilí, které roztrhalo jejich rodinu.
A všude kolem úhledně napsaných slov, všude okolo byly vyškrábané vzkazy od kouzelníků, kteří přišli navštívit místo, odkud ´Chlapec který přežil´, unikl.
Někteří se jen podepsali věčným inkoustem; ostatní vyřezali do dřeva své iniciály, další zde napsali své zprávy. Všechny z těch nejnovějších, zářící jasně oproti 16 let starým kouzelnickým grafitům, říkaly podobnou věc.
Hodně štěstí, Harry, ať jsi kdekoli.
Jestli tohle čteš, Harry, všichni jsme s tebou! Dlouhý život Harry Pottere.
"Neměli psát na tu značku!" řekla Hermiona, rozzuřeně.
Ale Harry se na ni podíval.
"Je to skvělé. Jsem za to rád. Já ..."
Najednou přestal mluvit. Zachumlaná postava kulhala po cestě k nim, osvícená světly ze vzdáleného náměstí. Harry myslel, i když to bylo těžké posoudit, že postava byla žena.
Hýbala se pomalu, pravděpodobně vystrašená z uklouznutí na ledovaté cestě. Její shrbení, její chvějící se chůze,to vše připisovalo jejímu extrémnímu věku. Pozorovali ji v tichosti jak se přibližovala.
Harry čekal, aby viděl, zda nezajde dovnitř jedné z chat, kolem kterých procházela, ale instinkt mu říkal, že ne. A nakonec se zastavila pár metrů od nich, jednoduše stála, tam uprostřed zmrzlé silnice, otočená tváří k nim.
Nepotřeboval, aby ho Hermiona štípla do ruky. Byla tu šance, že ta žena je mudla : Stála tam a koukala na dům, který pro ni vlastně mohl být úplně neviditelný, pokud nebyla čarodějka.
I kdyby předpokládali, že to je čarodějka, nicméně, to bylo divné chování, jít ven, do studené noci, a jen koukat na starou ruinu. Podle pravidel normální magie, zatím, neměla by aspoň vidět Hermionu a jeho.
Nicméně, Harry měl divný pocit, že ví, že tam jsou, a také kdo jsou. Zrovna když došel k tomuto nepříjemnému závěru, zvedla ruku a lákala je k sobě..
Hermiona se pod pláštěm přitiskla k Harrymu, svoji ruku pevně sevřenou v jeho.
"Jak to ví?"
Harry zakroutil hlavou. Žena zamávala znovu, víc důrazně. Harry si pomyslel na mnoho důvodů, proč by na vábení neměl reagovat, ale jeho podezření, že ví, kdo je, a jak tam stáli proti sobě na vylidněné ulici, rostlo každou chvílí.
Bylo možné, že by tu na ně čekala celé ty měsíce? Že by jí Brumbál řekl, aby čekala, že Harry nakonec přijde? Nebo to byla ona, kdo se skrývala ve stínech na hřbitově a sledovala je až na toto místo? Už jen schopnost vidět je jí dávala vzezření Brumbálovy síly, se kterou se nikdy předtím nesetkali.
Nakonec Harry promluvil, což způsobilo, že Hermiona zalapala po dechu a nadskočila.
"Jste Bathilda?"
Zachumlaná postava přikývla a znovu jim pokynula, aby ji následovali.
Pod pláštěm se Harry a Hermiona podívali jeden na druhého. Harry nadzvedl obočí;
a Hermiona mu malinko nervózně přikývla.
Vyšli dopředu směrem k ženě , jakmile to udělali, otočila se a kulhala zpět po cestě, po které přišla. Minuli několik domů, než se zastavila u brány. Následovali ji po cestě nahoru, prošli skrz zahradu pomalu stejně zarostlou, jako byla ta, kterou právě opustili.
Chvilku stála před hlavními dveřmi a pohrávala si s klíči v ruce, poté otevřela a ustoupila, aby mohli projít..
Hrozně páchla, nebo možná páchl ten dům; Harry pokrčil nos, jak se za ní plížili a sundal ze sebe plášť.
Teď, když stál vedle ní, uvědomil si, jak je vlastně malá. Ohnutá věkem, sotva dosáhla velikostí k jeho prsům.
Zavřela za nimi dveře. I proti oloupané malbě na stěnách bylo vidět, že má skvrnité promodralé ruce. Otočila se a zírala do Harryho tváře. Měla zakalené oči zapadlé v záhybech průhledné kůže a celá její tvář byla pokrytá skvrnami od prasklých žilek a pigmentových znamének. Harry přemýšlel, jestli se jí může ukázat - i kdyby to udělal, to co uvidí, bude vousatý mudla, jehož podobu právě měl.
Pach prachu, nepraných šatů a oschlého jídla zesílil ve chvíli, kdy si sundala černý, moly prožraný šátek odhalujíc tak svou hlavu pokrytou čistě bílými vlasy skrze které jasně prosvítala holá kůže.
"Bathildo?" zopakoval Harry.
Znovu přikývla. Harry si uvědomil přítomnost medailonu na hrudi. Zdálo se mu, že se to, co uvnitř tiká, či bije, náhle probudilo. Cítil přes chladný kov, jak pulsuje. Vědělo to, mohlo by to cítit, že věc, která ho zničí, je blízko?
Bathilda se kolem nich prošourala, odtlačila Hermionu stranou tak silně, jako by ji vůbec nezaregistrovala a zmizela v čemsi, co vypadalo jako obývací pokoj.
"Harry, nejsem si tímhle úplně jistá," těžce dýchala Hermiona.
"Podívej, jak je maličká. Myslím, že když budeme muset, přemůžeme ji," řekl Harry. "Poslyš, měl jsem ti říct, že není tak úplně při smyslech. Muriel jí říkala "senilka".
"Pojď!" zavolala Bathilda z vedlejšího pokoje.
"Hermiona nadskočila a stiskla Harryho ruku.
"To je v pořádku," řekl Harry jistě a vyrazil první směrem do obývacího pokoje.
Bathilda klopýtala dokola a rozsvěcela svíčky, ale stále byla tma. Ta však nezakryla spoustu špíny - silná vrstva prachu jim vířila pod nohama a Harry ucítil vedle vlhkého a plesnivého zápachu ještě něco horšího, cosi jako zkažené maso.
Přemýšlel, kdy naposled byl někdo uvnitř Bathildina domu zkontrolovat, jak se jí vede. Zdálo se, jako by už zapomněla, že umí čarovat, mimo jiné proto, že svíčky zapalovala ručně a její dlouhá manžeta každou chvílí hrozila, že také vzplane.
"Já to udělám," navrhl jí Harry a vzal si od ní sirky.
Stála a pozorovala ho, jak rozsvěcí zbytek svíček nejistě rozestavěných na hromadách knih či podložené prasklými, děravými hrnky okolo celé místnosti.
Poslední kus nábytku, na který Harry umístil svíčku, byla truhlice s vypouklým čelem plná zásuvek, ve kterých ležely spousty fotografií. Když se plamínek rozhořel, jeho odraz se mihotal na zaprášených sklech a stříbrných rámečcích. Uviděl na nich také několik maličkých pohybů. Zatímco Bathilda bojovala s poleny, aby rozdělala oheň, zamumlal "Tergeo!"
Prach z fotografií zmizel a on najednou uviděl, že víc jak půl tuctu jich v největším a nejzdobnějším rámu chybí. Bathilda, nebo někdo jiný, je vyndal. Potom jeho pohled upoutala jedna z fotografií téměř úplně vzadu a rychle ji chytil.
Byl to ten zlatovlasý, sympatický zlodějíček, mladík, kterého viděl dřepět na Gregorovičově parapetu. Lenivě se na Harryho usmíval ze stříbrného rámečku a jemu okamžitě došlo, kde ho před tím viděl - Život a lži Albuse Brumbála - stál tam ruku v ruce s mladým Brumbálem a tím se vysvětlovalo, kde je teď zbytek fotografií - v knize Rity Holoubkové.
"Paní...slečno...Bagshotová?" řekl a jeho hlas se lehce třásl. "Kdo to je?"
Bathilda stála uprostřed pokoje a sledovala, jak Hermiona místo ní zapaluje oheň.
"Slečno Bagshotová?" opakoval Harry a postoupil s fotkou víc do světla vyzařujícímu teď z krbu.
Bathilda se podívala za jeho hlasem a viteál na hrudi se rozbušil o něco rychleji.
"Kdo je ten muž?" zeptal se jí Harry a podával jí fotografii.
Vážně se na ni podívala, potom zase na něj.
"Víte, kdo to je?" opakoval Harry mnohem pomaleji a hlasitěji, než obvykle. "Ten muž? Znáte ho? Jak se jmenuje?"
Bathilda se zatvářila značně neurčitě. Harry cítil obrovské zklamání. Jak Rita Holoubková odemkla její paměť?
"Kdo je ten muž?" opakoval hlasitě.
"Harry, co děláš?" zeptala se Hermiona.
"Ten obrázek. Hermiono, je to ten zloděj, který kradl u Gregoroviče! Prosím!" řekl zase směrem k Bathildě. "Kdo je to?"
Ale ona na něj jenom zírala.
"Proč jste chtěla, abychom šli s vámi, paní...slečno Bagshotová?" zeptala se Hermiona a zvýšila hlas. "Chtěla jste nám něco říct?"
Aniž by dala najevo, že Hermionu vůbec slyšela, postoupila Bathilda o něco blíže k Harrymu. S lehkým kývnutím hlavy se podívala zpět do předsíně.
"Chcete, abychom odešli?" zeptal se.
Zopakovala svoje gesto, tentokrát však ukázala nejprve na Harryho, potom na sebe a nakonec na strop.
"No dobře," řekla Hermiona, "jdeme."
Ale jakmile se Hermiona pohnula, ona s překvapující silou zavrtěla hlavou a ještě jednou ukázala na Harryho a potom zase na sebe.
"Chce, abych šel s ní. Sám."
"Proč?" zeptala se Hermiona a její hlas zněl jasně a ostře, nepatřičně ve svícemi osvětlené místnosti. Stará dáma zavrtěla nad tím hlukem hlavou.
"Možná jí Brumbál řekl, aby mi dala ten meč. Mně a nikomu jinému?"
"Opravdu si myslíš, že ví, kdo jsi?"
"Ano," řekl Harry a díval se dolů, do mléčně zamlžených očí, které se na něj upřeně dívaly. "Myslím, že ano."
"Tak dobře, ale pospěš si, Harry."
"Veďte mě," řekl Harry Bathildě.
Zdálo se, že rozumněla, protože se kolem něj odšourala směrem ke dveřím. Harry se na Hermionu usmál, aby ji trochu ujistil, ale nebyl si jistý, jestli ho viděla. Stála s rukama kolem těla uprostřed vší té světlem svíček osvětlené špíny a koukala směrem ke knihovně.
Když Harry odcházel z místnosti, nepozorován ani Hermionou ani Bathildou, schoval stříbrný rámeček s fotografií do bundy.
Schody byly strmé a úzké. Harry měl nutkání Bathildu zezadu podepřít, aby se ujistil, že přes něj nepřepadne, což se teď zdálo poměrně pravděpodobné. Pomalu, sípavě, šplhala směrem vzhůru na odpočívadlo, kde zahnula doprava do nízké ložnice.
Byla dehtově černá a příšerně páchla. Harry si právě všiml nočníku vyčnívajícího z pod postele, když Bathilda zavřela dveře a on upadl do tmy.
"Lumos," řekl Harry a jeho hůlka se rozzářila.
Lekl se. Bathilda se za tu krátkou chvíli dostala až k němu, ale on jí vůbec neslyšel přijít.
"Ty jsi Potter?" zašeptala.
"Ano, jsem."
Pomalu vážně přikývla. Harry cítil, jak viteál prudce buší, rychleji, než jeho vlastní srdce. Byl to nepříjemný, zneklidňující pocit.
"Máte pro mě něco?" zeptal se Harry, ale vypadala rozrušená světlem z jeho hůlky. "Máte pro mě něco?" zopakoval znovu Harry.
V tom zavřela oči a stalo se několik věcí najednou. Harryho jizva bolestivě vzplála, viteál se začal chvět tak, že se mu zvedal svetr na hrudi a temná páchnoucí místnost se rozplynula. Ucítil záchvěv radosti a promluvil vysokým, studeným hlasem: "Chyťte ho!"
"Co se děje?"Zrovna dorazili k hrobce neznámých Abbotů.
"Někdo tu je, sleduje nás. Jsem si jistá. Tam za tím keřem"
Oba dva stáli naprosto tiše, držíc se jeden druhého, zírali do neproniknutelné temnoty hřbitova. Harry nic neviděl.
"Určitě?"
"Viděla jsem, jak se tam něco hýbe. Přísahala bych, že jsem něco viděla…"
Odstoupila od něj, připravená kouzlit..
"Vypadáme jako mudlové," poukázal Harry.
"Mudlové, kteří právě pokládali kytky na hroby tvých rodičů? Harry, jsem si jistá, že tam někdo je!"
Harry myslel na Historii kouzel; hřbitovy měly být plné duchů; co když--?
Potom ale zaslechl šustění a uviděl jak padá malá vrstva sněhu z keře, na který Hermiona ukazovala. Duchové přeci nemůžou hýbat se sněhem.
"Je to jen kočka," řekl Harry po vteřině či dvou, "Nebo pták. Kdyby to byl Smrtijed, byli bychom dávno mrtví. Raději pojďme dál, a měli bychom si opět nasadit plášť."
Cestou ze hřbitova se stále ohlíželi zpět. Harry, který se necítil tak optimisticky, jak předstíral, když uklidňoval Hermionu, byl rád, že dorazili k bráně a kluzkému chodníku . Přetáhli přes sebe neviditelný plášť. Spousty hlasů nyní zpívaly vánoční koledy. Pomalu se přibližovali ke kostelu.
Na chvilku Harry zvažoval, jestli by se neměli skrýt uvnitř, ale ještě předtím, než stačil něco říct, Hermiona zamumlala,
"Pojďme tudy," a táhla ho dolu po temné ulici vedoucí ven z vesnice, opačným směrem, než přišli dovnitř.
Harry si to domyslel, protože chatrčí začalo ubývat a cesta se stáčela do otevřené přírody.
Šli tak rychle, jak se jen odvážili, kolem oken jiskřících mnohabarevnými světly, obrysy vánočních stromků prosvítaly skrz závěsy..
"Jak najdeme Bathildin dům?" zeptala se Hermiona, která se jemně chvěla a nepřestávala se otáčet přes rameno. "Harry? Co si myslíš? Harry?"
Zatahala ho za ruku, ale Harry nedával pozor. Díval se dopředu na temnou masu stojící v poslední řadě domů. Hned nato se rozeběhl, táhnouc Hermionu za sebou tak prudce, že se klouzala po zmrzlém chodníku.
"Harry --"
"Podívej ... Podívej na to, Hermiono ..."
"Já ... oh!"
Viděl to; Fedeliovo zaklínadlo muselo padnout spolu s Jamesem a Lily. Živý plot rostl nekontrolovaně 16 let, od té doby, co Hagrid odnesl Harryho ze suti, která ležela rozházená mezi trávou sahající až po pás. Většina domů pořád stála, nicméně byla celá porostlá temným břečtanem a pokrytá sněhem, ale pravá strana nejvyššího podlaží byla úplně zničená, Harry si byl jistý, že to bylo to místo, kde se kletba obrátila proti Voldemortovi . On a Hermiona stáli u brány s pohledem nahoru na zříceninu, která kdysi musela vypadat stejně, jako domky roztroušené okolo.
"Nechápu, proč to nikdo neopravil?" zašeptala Hermiona.
"Možná to nelze opravit," odpověděl Harry. "Možná je to jako zranění způsobené černou magií.. Nemůžeš jej vyléčit."
Vysunul ruku zpod pláště, uchopil zasněženou rezavou bránu, nechtěl ji otevřít, chtěl se jen prostě dotknout domu.
"Nechystáš se jít dovnitř, že ne? Vypadá to nebezpečně, mohlo by -- oh, Harry, podívej!"
Vypadalo to, že to způsobil jeho dotyk. Znak se zvedl ze země přímo před nimi, zvedl se jako nějaký bizardní, rychle rostoucí, výtvor tvořený z plevele a dřeva, a zlatými písmeny bylo na dřevě napsáno:
Na tomto místě, v noci 31. října 1981,
Lily a James Potterovi ztratili své životy.
Jejich syn, Harry, zůstal jako jediný kouzelník na světě, který přežil smrtící kletbu. Tento dům, pro mudly neviditelný, zůstal ve svém rozbořeném stavu jako monument Potterových a na připomínku násilí, které roztrhalo jejich rodinu.
A všude kolem úhledně napsaných slov, všude okolo byly vyškrábané vzkazy od kouzelníků, kteří přišli navštívit místo, odkud ´Chlapec který přežil´, unikl.
Někteří se jen podepsali věčným inkoustem; ostatní vyřezali do dřeva své iniciály, další zde napsali své zprávy. Všechny z těch nejnovějších, zářící jasně oproti 16 let starým kouzelnickým grafitům, říkaly podobnou věc.
Hodně štěstí, Harry, ať jsi kdekoli.
Jestli tohle čteš, Harry, všichni jsme s tebou! Dlouhý život Harry Pottere.
"Neměli psát na tu značku!" řekla Hermiona, rozzuřeně.
Ale Harry se na ni podíval.
"Je to skvělé. Jsem za to rád. Já ..."
Najednou přestal mluvit. Zachumlaná postava kulhala po cestě k nim, osvícená světly ze vzdáleného náměstí. Harry myslel, i když to bylo těžké posoudit, že postava byla žena.
Hýbala se pomalu, pravděpodobně vystrašená z uklouznutí na ledovaté cestě. Její shrbení, její chvějící se chůze,to vše připisovalo jejímu extrémnímu věku. Pozorovali ji v tichosti jak se přibližovala.
Harry čekal, aby viděl, zda nezajde dovnitř jedné z chat, kolem kterých procházela, ale instinkt mu říkal, že ne. A nakonec se zastavila pár metrů od nich, jednoduše stála, tam uprostřed zmrzlé silnice, otočená tváří k nim.
Nepotřeboval, aby ho Hermiona štípla do ruky. Byla tu šance, že ta žena je mudla : Stála tam a koukala na dům, který pro ni vlastně mohl být úplně neviditelný, pokud nebyla čarodějka.
I kdyby předpokládali, že to je čarodějka, nicméně, to bylo divné chování, jít ven, do studené noci, a jen koukat na starou ruinu. Podle pravidel normální magie, zatím, neměla by aspoň vidět Hermionu a jeho.
Nicméně, Harry měl divný pocit, že ví, že tam jsou, a také kdo jsou. Zrovna když došel k tomuto nepříjemnému závěru, zvedla ruku a lákala je k sobě..
Hermiona se pod pláštěm přitiskla k Harrymu, svoji ruku pevně sevřenou v jeho.
"Jak to ví?"
Harry zakroutil hlavou. Žena zamávala znovu, víc důrazně. Harry si pomyslel na mnoho důvodů, proč by na vábení neměl reagovat, ale jeho podezření, že ví, kdo je, a jak tam stáli proti sobě na vylidněné ulici, rostlo každou chvílí.
Bylo možné, že by tu na ně čekala celé ty měsíce? Že by jí Brumbál řekl, aby čekala, že Harry nakonec přijde? Nebo to byla ona, kdo se skrývala ve stínech na hřbitově a sledovala je až na toto místo? Už jen schopnost vidět je jí dávala vzezření Brumbálovy síly, se kterou se nikdy předtím nesetkali.
Nakonec Harry promluvil, což způsobilo, že Hermiona zalapala po dechu a nadskočila.
"Jste Bathilda?"
Zachumlaná postava přikývla a znovu jim pokynula, aby ji následovali.
Pod pláštěm se Harry a Hermiona podívali jeden na druhého. Harry nadzvedl obočí;
a Hermiona mu malinko nervózně přikývla.
Vyšli dopředu směrem k ženě , jakmile to udělali, otočila se a kulhala zpět po cestě, po které přišla. Minuli několik domů, než se zastavila u brány. Následovali ji po cestě nahoru, prošli skrz zahradu pomalu stejně zarostlou, jako byla ta, kterou právě opustili.
Chvilku stála před hlavními dveřmi a pohrávala si s klíči v ruce, poté otevřela a ustoupila, aby mohli projít..
Hrozně páchla, nebo možná páchl ten dům; Harry pokrčil nos, jak se za ní plížili a sundal ze sebe plášť.
Teď, když stál vedle ní, uvědomil si, jak je vlastně malá. Ohnutá věkem, sotva dosáhla velikostí k jeho prsům.
Zavřela za nimi dveře. I proti oloupané malbě na stěnách bylo vidět, že má skvrnité promodralé ruce. Otočila se a zírala do Harryho tváře. Měla zakalené oči zapadlé v záhybech průhledné kůže a celá její tvář byla pokrytá skvrnami od prasklých žilek a pigmentových znamének. Harry přemýšlel, jestli se jí může ukázat - i kdyby to udělal, to co uvidí, bude vousatý mudla, jehož podobu právě měl.
Pach prachu, nepraných šatů a oschlého jídla zesílil ve chvíli, kdy si sundala černý, moly prožraný šátek odhalujíc tak svou hlavu pokrytou čistě bílými vlasy skrze které jasně prosvítala holá kůže.
"Bathildo?" zopakoval Harry.
Znovu přikývla. Harry si uvědomil přítomnost medailonu na hrudi. Zdálo se mu, že se to, co uvnitř tiká, či bije, náhle probudilo. Cítil přes chladný kov, jak pulsuje. Vědělo to, mohlo by to cítit, že věc, která ho zničí, je blízko?
Bathilda se kolem nich prošourala, odtlačila Hermionu stranou tak silně, jako by ji vůbec nezaregistrovala a zmizela v čemsi, co vypadalo jako obývací pokoj.
"Harry, nejsem si tímhle úplně jistá," těžce dýchala Hermiona.
"Podívej, jak je maličká. Myslím, že když budeme muset, přemůžeme ji," řekl Harry. "Poslyš, měl jsem ti říct, že není tak úplně při smyslech. Muriel jí říkala "senilka".
"Pojď!" zavolala Bathilda z vedlejšího pokoje.
"Hermiona nadskočila a stiskla Harryho ruku.
"To je v pořádku," řekl Harry jistě a vyrazil první směrem do obývacího pokoje.
Bathilda klopýtala dokola a rozsvěcela svíčky, ale stále byla tma. Ta však nezakryla spoustu špíny - silná vrstva prachu jim vířila pod nohama a Harry ucítil vedle vlhkého a plesnivého zápachu ještě něco horšího, cosi jako zkažené maso.
Přemýšlel, kdy naposled byl někdo uvnitř Bathildina domu zkontrolovat, jak se jí vede. Zdálo se, jako by už zapomněla, že umí čarovat, mimo jiné proto, že svíčky zapalovala ručně a její dlouhá manžeta každou chvílí hrozila, že také vzplane.
"Já to udělám," navrhl jí Harry a vzal si od ní sirky.
Stála a pozorovala ho, jak rozsvěcí zbytek svíček nejistě rozestavěných na hromadách knih či podložené prasklými, děravými hrnky okolo celé místnosti.
Poslední kus nábytku, na který Harry umístil svíčku, byla truhlice s vypouklým čelem plná zásuvek, ve kterých ležely spousty fotografií. Když se plamínek rozhořel, jeho odraz se mihotal na zaprášených sklech a stříbrných rámečcích. Uviděl na nich také několik maličkých pohybů. Zatímco Bathilda bojovala s poleny, aby rozdělala oheň, zamumlal "Tergeo!"
Prach z fotografií zmizel a on najednou uviděl, že víc jak půl tuctu jich v největším a nejzdobnějším rámu chybí. Bathilda, nebo někdo jiný, je vyndal. Potom jeho pohled upoutala jedna z fotografií téměř úplně vzadu a rychle ji chytil.
Byl to ten zlatovlasý, sympatický zlodějíček, mladík, kterého viděl dřepět na Gregorovičově parapetu. Lenivě se na Harryho usmíval ze stříbrného rámečku a jemu okamžitě došlo, kde ho před tím viděl - Život a lži Albuse Brumbála - stál tam ruku v ruce s mladým Brumbálem a tím se vysvětlovalo, kde je teď zbytek fotografií - v knize Rity Holoubkové.
"Paní...slečno...Bagshotová?" řekl a jeho hlas se lehce třásl. "Kdo to je?"
Bathilda stála uprostřed pokoje a sledovala, jak Hermiona místo ní zapaluje oheň.
"Slečno Bagshotová?" opakoval Harry a postoupil s fotkou víc do světla vyzařujícímu teď z krbu.
Bathilda se podívala za jeho hlasem a viteál na hrudi se rozbušil o něco rychleji.
"Kdo je ten muž?" zeptal se jí Harry a podával jí fotografii.
Vážně se na ni podívala, potom zase na něj.
"Víte, kdo to je?" opakoval Harry mnohem pomaleji a hlasitěji, než obvykle. "Ten muž? Znáte ho? Jak se jmenuje?"
Bathilda se zatvářila značně neurčitě. Harry cítil obrovské zklamání. Jak Rita Holoubková odemkla její paměť?
"Kdo je ten muž?" opakoval hlasitě.
"Harry, co děláš?" zeptala se Hermiona.
"Ten obrázek. Hermiono, je to ten zloděj, který kradl u Gregoroviče! Prosím!" řekl zase směrem k Bathildě. "Kdo je to?"
Ale ona na něj jenom zírala.
"Proč jste chtěla, abychom šli s vámi, paní...slečno Bagshotová?" zeptala se Hermiona a zvýšila hlas. "Chtěla jste nám něco říct?"
Aniž by dala najevo, že Hermionu vůbec slyšela, postoupila Bathilda o něco blíže k Harrymu. S lehkým kývnutím hlavy se podívala zpět do předsíně.
"Chcete, abychom odešli?" zeptal se.
Zopakovala svoje gesto, tentokrát však ukázala nejprve na Harryho, potom na sebe a nakonec na strop.
"No dobře," řekla Hermiona, "jdeme."
Ale jakmile se Hermiona pohnula, ona s překvapující silou zavrtěla hlavou a ještě jednou ukázala na Harryho a potom zase na sebe.
"Chce, abych šel s ní. Sám."
"Proč?" zeptala se Hermiona a její hlas zněl jasně a ostře, nepatřičně ve svícemi osvětlené místnosti. Stará dáma zavrtěla nad tím hlukem hlavou.
"Možná jí Brumbál řekl, aby mi dala ten meč. Mně a nikomu jinému?"
"Opravdu si myslíš, že ví, kdo jsi?"
"Ano," řekl Harry a díval se dolů, do mléčně zamlžených očí, které se na něj upřeně dívaly. "Myslím, že ano."
"Tak dobře, ale pospěš si, Harry."
"Veďte mě," řekl Harry Bathildě.
Zdálo se, že rozumněla, protože se kolem něj odšourala směrem ke dveřím. Harry se na Hermionu usmál, aby ji trochu ujistil, ale nebyl si jistý, jestli ho viděla. Stála s rukama kolem těla uprostřed vší té světlem svíček osvětlené špíny a koukala směrem ke knihovně.
Když Harry odcházel z místnosti, nepozorován ani Hermionou ani Bathildou, schoval stříbrný rámeček s fotografií do bundy.
Schody byly strmé a úzké. Harry měl nutkání Bathildu zezadu podepřít, aby se ujistil, že přes něj nepřepadne, což se teď zdálo poměrně pravděpodobné. Pomalu, sípavě, šplhala směrem vzhůru na odpočívadlo, kde zahnula doprava do nízké ložnice.
Byla dehtově černá a příšerně páchla. Harry si právě všiml nočníku vyčnívajícího z pod postele, když Bathilda zavřela dveře a on upadl do tmy.
"Lumos," řekl Harry a jeho hůlka se rozzářila.
Lekl se. Bathilda se za tu krátkou chvíli dostala až k němu, ale on jí vůbec neslyšel přijít.
"Ty jsi Potter?" zašeptala.
"Ano, jsem."
Pomalu vážně přikývla. Harry cítil, jak viteál prudce buší, rychleji, než jeho vlastní srdce. Byl to nepříjemný, zneklidňující pocit.
"Máte pro mě něco?" zeptal se Harry, ale vypadala rozrušená světlem z jeho hůlky. "Máte pro mě něco?" zopakoval znovu Harry.
V tom zavřela oči a stalo se několik věcí najednou. Harryho jizva bolestivě vzplála, viteál se začal chvět tak, že se mu zvedal svetr na hrudi a temná páchnoucí místnost se rozplynula. Ucítil záchvěv radosti a promluvil vysokým, studeným hlasem: "Chyťte ho!"