Harry by byl rád, kdyby mohli vyrazit do Godrikova Dolu hned nadcházející den, ale Hermiona měla jiný názor. Přesvědčená, že Voldemort bude očekávat Harryho návrat na místo smrti svých rodičů, rozhodla se, že mohou vyrazit jen ve chvíli, kdy si budou na sto procent jistí, že jsou tak připraveni, jak jen to jde.
Trvalo to celý týden - museli tajně získat vlasy od nevinných mudlů, kteří byli nakupovat vánoční dárky a procvičit společné přemisťování pod neviditelným pláštěm, než Hermiona souhlasila že jsou připraveni na cestu.
Chtěli se přemístit do vesnice až pod rouškou tmy, takže bylo dlouho po poledni, když konečně polkli mnoholičný lektvar. Harry se přeměnil v holohlavého mudlu středního věku, Hermiona zase do jeho mladé ženy.
Kouzelný váček obsahující všechen jejich majetek (kromě viteálu, který měl Harry pověšený kolem krku), byl zastrčený do vnitřní kapsy Hermionina kabátu. Harry přes ně přehodil neviditelný plášť a společně se pro jednou opět ponořili do temnoty s dusivým pocitem, který Harry při přemísťování míval.
Otevřel oči a srdce mu tlouklo až v hrdle. Stáli ruku v ruce na zasněžené cestě pod temně modrou oblohou, na které už kmitavě zářily první hvězdy. Domy stály po obou stranách úzké cesty a vánoční dekorace zářily v jejich oknech. O malý kus cesty dál svit zlatých lamp označoval střed vesnice.
"Všechen ten sníh!" zašeptala Hermiona pod pláštěm. "Proč jsme nemysleli na sníh? Po všech těch opatřeních,...zanecháme za sebou stopy! Musíme se jich zbavit - jdi vepředu, já to udělám..."
Vstoupily do vesnice krčíc se nepohodlně pod pláštěm, zatímco Hermiona kouzlem mazala jejich stopy.
"Sundáme ten plášť," řekl Harry a když Hermiona vypadala vystrašeně rychle dodal: "Ale no tak, nevypadáme jako my, a navíc kolem nikdo není!"
Uložil plášť pod bundu a šli dál. Ledový vítr je štípal do tváří, když procházeli ulicí podél domů. Jeden z nich klidně mohl být ten, kde žili James a Lily, nebo kde dodnes žije Bathilda.
Harry zíral na jejich dveře, sněhem zatížené střechy a verandy zvědavý, zda si nějaký nebude pamatovat, avšak hluboko v sobě věděl, že je to nemožné. Když navždy opustil toto místo, nebyl mu ani rok.
Vlastně si ani nebyl jistý, jestli jejich dům uvidí. Nevěděl, co se stane s objekty Fideliova zaklínadla, pokud jeho vlastníci zemřou.
Potom malá cesta, po které šli, zahnula do leva a odhalilo se jim srdce vesnice, malé náměstí. Uprostřed bylo něco, co vypadalo jako válečný pomník, částečně zakrytý zavátým vánočním stromem. Bylo tam několik obchůdků, pošta, hospoda a malý kostel, jehož barevná skleněná okna vypadala jako zářící drahokamy.
Začal padat sníh. Ten, který ležel na zemi, byl tam, kde na něj lidé celý den šlapali, těžký a kluzký. Vesničané křižovali kolem nich, jejich postavy vždy krátce ozářené pouličními lampami. Z hospody byl slyšet smích a hudba, dveře se otevíraly a zavíraly. Potom uslyšeli, že lidé v kostele začali zpívat koledy.
"Harry, myslím, že dnes je noc před Vánocemi!" řekla Hermiona.
"Opravdu?"
Ztratil přehled o čase - noviny neviděli několik týdnů...
"Jsem si jistá, že ano," řekla Hermiona. Její oči směřovaly ke kostelu. "Oni...oni tam budou, že ano? Tvoje máma a táta? Za tím kostelem vidím hřbitov."
Harry cítil vzrušení nebo spíše strach. Byli tak blízko. Pochyboval jestli to po tom všem chce vidět. Hermiona asi věděla, jak se cítí, protože ho chytla za ruku a vedla ho vpřed. V polovině cesty přes náměstí se zarazila.
"Harry, podívej!"
A rukou ukazovala na válečný pomník. Jakmile prošli okolo, změnil se. Místo obelisku pokrytého jmény, tam stála socha tří lidí - muž s neposlušnými vlasy a brýlemi, žena s dlouhými vlasy a příjemnou, hezkou tváří a dítě sedící na maminčiných rukách. Sníh ležel na jejich hlavách, jako načechrané bílé čepice.
Harry přistoupil blíž, hledíc do tváří svých rodičů. Nikdy si nepředstavoval, že by tady mohli mít sochu...Jak podivné to bylo vidět sebe sama zvěčněného v kameni, šťastné malé dítě...bez jizvy na čele...
Jdeme," řekl Harry a znovu se otočili směrem ke kostelu. Jakmile překročili cestu, podíval se přes rameno. Socha se změnila zpět ve válečný pomník.
Zpěv sílil, jak se přibližovali ke kostelu. Harrymu se sevřelo hrdlo...tolik mu to připomínalo Bradavice, Protivu, jak křičí své sprosté verze koled z vnitřku brnění, připomínalo mu to dvanáct vánočních stromů ve velké síni, i Brumbála nosícího čepec, který vyhrál, Rona v jeho ručně upleteném svetru...
U vstupu na hřbitov byla padací vrátka. Hermiona je otevřela nejtišeji, jak jen to šlo a oba se prosoukali dovnitř. Na obou stranách kluzké cesty ke dveřím kostela ležel hluboký a nedotčený sníh.
Šli skrz něj, zanechávajíc u stěn kostela hluboké stopy, jak se ho snažili obejít skryti ve stínu pod briliantovými okny.
Za kostelem, řada za řadou vyčnívaly ze sněhové pokrývky zasněžené hroby. Harry držel pevně ruku sevřenou na hůlce ve své kapse a pohyboval dopředu k nejbližšímu hrobu.
"Podívej, to je hrobka Abbottových - mohli to být nějací vzdálení příbuzní Hannah!"
"Nekřič tolik!" požádala ho Hermiona.
Brodili si se stále hlouběji do nitra hřbitova, vytvářeje temné stopy ve sněhu. Šli ohnutí, aby byli schopni přečíst jména na hrobech, a zároveň šilhali do temnoty, která je obklopovala, aby se ujistili, že nemají žádnou společnost.
"Harry, tady!" zakřičela Hermiona o dvě řady hrobek za ním. Když se brouzdal zpět, srdce mu vzrušeně bilo.
"Je to - ?"
"Ne, ale podívej!" Ukázala na temný kámen. Harry se skrčil, aby lépe viděl.
Na zmrzlém, lišejníkem porostlém kameny spatřil napsáno Kendra Brumbálová, kousek pod tím datum jejího narození a smrti a její dcera Ariana. Byla tam také citace:
'Kde jsou tvé poklady, tam bude i tvé srdce.'
Takže Rita Holoubková a Muriel měli v něčem pravdu. Brumbál a jeho rodina tu vskutku žili, a část z nich tu také zemřela.
Pohled na hrob byl mnohem horší než o tom jen slyšet. Harry si nemohl pomoct, musel myslet na sebe a na Brumbála - oba měli na tomto hřbitově hluboké kořeny, Brumbál mu to měl říct. Harry si nikdy nepomyslel, že by spolu mohli být takto spojeni.
Mohli hřbitov navštívit společně. Na chvíli si Harry představil, jak sem přichází s Brumbálem, jaké pouto se mezi nimi mohlo vytvořit, jak moc by to pro Harryho znamenalo.
Ale zdálo se, že fakt, že zde leží jejich rodiny na stejném hřbitově, byl pro Brumbála nedůležitý - jen shoda náhod, něco bezvýznamného oproti úkolu, který Harrymu uložil.
Hermiona se na Harryho podívala a on byl rád, že je jeho tvář skrytá ve stínu. Znovu četl slova vyrytá na hrobce. Kde jsou tvé poklady, tam bude i tvé srdce.
Nechápal co to má znamenat. Jistě je vybral Brumbál, jako nejstarší z rodiny, po tom, co jeho matka zemřela.
"Jsi si jistý, že se nikdy nezmínil - ?" začala Hermiona.
"Ne," řekl Harry úsečně, a hned dodal: "Pojdmě dál hledat." a otočil se pryč, přejíc si, aby hrobku nikdy neviděl - nechtěl si vzrušení z toho, že brzy uvidí hroby svých rodičů pokazit vztekem.
"Tady!" zakřičela znovu Hermiona ale chvilku na to se ze tmy ozvalo. "Oh...promiň! Myslela jsem, že je tam napsané Potter."
Otírala drolící se, mechem obrostlý kámen a zamračeně si ho prohlížela.
"Harry, pojď na moment sem."
Nechtěl se znovu zdržovat a jen váhavě prošel sněhem zpět k ní.
"Co je?"
"Podívej se na tohle!"
Hrob byl mimořádně starý, počasím poškozený tak, že jen stěží dokázal přečíst jméno. Hermiona mu však neukazovala jméno, ale symbol nad ním.
"Harry, to je ta značka z knihy!"
Harry zíral na místo, které měla na mysli. Kámen byl natolik starý, že nebylo snadné zjistit, co na něm bylo vytesáno, ačkoli se zdálo, že symbol nad téměř nečitelným jménem by skutečně mohl být oním znakem ve tvaru trojúhelníku.
"Jo… Mohl by…"
Hermiona rozsvítila svou hůlku a zamířila ji na jméno na náhrobním kameni.
"Píše se tu Ig-Ignotius, myslím…"
"Jdu dál hledat své rodiče, dobře?" řekl Harry trochu hrubě, a nechal ji klečet vedle starého hrobu.
Každou chvilku rozpoznal příjmení, které znal z Bradavic, stejně tak jako Abbott. Někdy zde dokonce byly pochovány celé generace kouzelnických rodin - z dat na náhrobcích Harry poznal, že takové rodiny vymřely, nebo se odstěhovaly z Godrikova Dolu. Jak postupoval dál a dál mezi hroby, kdykoli došel k dalšímu pomníku, pocítil vzrušení.
Temnota a ticho se náhle jakoby ještě prohloubili. Harry se rozhlédl okolo, vystrašený, pomyslel na mozkomory, potom si uvědomil, že koledy skončily, a štěbetání chorystů sláblo, jak se pomalu vraceli zpět na nádvoří. Někdo uvnitř kostela zhasnul světla.
Poté Hermionin hlas vyšel z temnoty potřetí, rázný a čistý, jen několik metrů od něj
"Harry, jsou tady...přímo tady."
Harry z jejího hlasu poznal, že teď jsou to doopravdy jeho rodiče. Pomalu se sunul dopředu, jakoby něco tlačilo na jeho hrudník. Stejný pocit měl po tom, co zemřel Brumbál. Zármutek, který tlačil na jeho srdce a plíce.
Náhrobní kámen byl jen dvě řady za Kendřiným a Arianiným. Byl vyroben z bílého mramoru stejně jako Brumbálova hrobka, nápisy na něm byly lehce čitelné. Vypadalo to, jakoby zářily ve tmě. Harry si ani nemusel kleknout nebo se ohýbat aby mohl přečíst vyrytá slova.
JAMES POTTER LILY POTTER
Narozen 27. března 1960 Narozena 30. ledna 1960
Zemřel 31. října 1981 Zemřela 31. října 1981
Poslední nepřítel, jenž musí být poražen, je smrt.
Harry si pomalu přečetl ta slova, jako kdyby si myslel, že bude mít jen jedinou možnost zjistit jejich význam. Ta poslední přečetl nahlas.
"'Poslední nepřítel, jenž musí být poražen, je smrt'..." Napadla ho děsivá myšlenka a zachvátila ho panika.
"Není tohle motto Smrtijedů? Proč je to tady?"
"To neznamená porazit smrt způsobem, jakým myslí Smrtijedi, Harry," řekla Hermiona tichým hlasem. "Znamená to, víš...to, co přijde po smrti. Posmrtný život."
Ale oni nežijí, myslel si Harry. Jsou pryč. Prázdná slova nemohou změnit skutečnost, že jeho rodiče leží pod vrstvou sněhu a kamene. Bezvýznamně, nevědouce.
Slzy přišly dřív, než je stačil zastavit. Horké vytékaly z jeho očí, ale okamžitě mu mrzly na tvářích a nemělo smysl cokoliv předstírat nebo je skrývat.
Nechal je téct, rty pevně sevřené k sobě a díval se k zemi, kde tenká vrstva sněhu skrývala jeho očím místo posledního odpočinku Lily a Jamese, teď už určitě jen kosti či prach, který neví, že jejich žijící syn tu teď stojí a jeho srdce bije díky jejich oběti a v tuhle chvíli si nepřeje nic jiného, než s nimi na věky spát pod sněhem.
Hermiona ho znovu vzala za ruku a pevně ji sevřela. Nemohl se na ní podívat, ale vrátil jí stisk a zhluboka ostře vdechoval noční vzduch, aby se zklidnil a opět nad sebou získal kontrolu. Měl pro rodiče vzít něco s sebou, ale nemyslel na to a všechny rostliny na hřbitově byly teď bez listů a zmrzlé. Hermiona však zvedla svou hůlku, zatočila s ní ve vzduchu a před nimi se zjevila kytice vánočních růží.
Harry ji chytil a položil ji rodičům na hrob.
Jakmile se narovnal, chtěl odejít. Zdálo se mu, že tu už nemůže zůstat ani chviličku. Položil ruku kolem Hermioniných ramen a ona svou okolo jeho pasu. Potichu se otočili a odcházeli sněhem pryč míjící u toho hroby Brumbálovy matky a sestry, zpátky směrem k tmavému kostelu, a jejich pohledům, skrytými padajícími vrátky.
Trvalo to celý týden - museli tajně získat vlasy od nevinných mudlů, kteří byli nakupovat vánoční dárky a procvičit společné přemisťování pod neviditelným pláštěm, než Hermiona souhlasila že jsou připraveni na cestu.
Chtěli se přemístit do vesnice až pod rouškou tmy, takže bylo dlouho po poledni, když konečně polkli mnoholičný lektvar. Harry se přeměnil v holohlavého mudlu středního věku, Hermiona zase do jeho mladé ženy.
Kouzelný váček obsahující všechen jejich majetek (kromě viteálu, který měl Harry pověšený kolem krku), byl zastrčený do vnitřní kapsy Hermionina kabátu. Harry přes ně přehodil neviditelný plášť a společně se pro jednou opět ponořili do temnoty s dusivým pocitem, který Harry při přemísťování míval.
Otevřel oči a srdce mu tlouklo až v hrdle. Stáli ruku v ruce na zasněžené cestě pod temně modrou oblohou, na které už kmitavě zářily první hvězdy. Domy stály po obou stranách úzké cesty a vánoční dekorace zářily v jejich oknech. O malý kus cesty dál svit zlatých lamp označoval střed vesnice.
"Všechen ten sníh!" zašeptala Hermiona pod pláštěm. "Proč jsme nemysleli na sníh? Po všech těch opatřeních,...zanecháme za sebou stopy! Musíme se jich zbavit - jdi vepředu, já to udělám..."
Vstoupily do vesnice krčíc se nepohodlně pod pláštěm, zatímco Hermiona kouzlem mazala jejich stopy.
"Sundáme ten plášť," řekl Harry a když Hermiona vypadala vystrašeně rychle dodal: "Ale no tak, nevypadáme jako my, a navíc kolem nikdo není!"
Uložil plášť pod bundu a šli dál. Ledový vítr je štípal do tváří, když procházeli ulicí podél domů. Jeden z nich klidně mohl být ten, kde žili James a Lily, nebo kde dodnes žije Bathilda.
Harry zíral na jejich dveře, sněhem zatížené střechy a verandy zvědavý, zda si nějaký nebude pamatovat, avšak hluboko v sobě věděl, že je to nemožné. Když navždy opustil toto místo, nebyl mu ani rok.
Vlastně si ani nebyl jistý, jestli jejich dům uvidí. Nevěděl, co se stane s objekty Fideliova zaklínadla, pokud jeho vlastníci zemřou.
Potom malá cesta, po které šli, zahnula do leva a odhalilo se jim srdce vesnice, malé náměstí. Uprostřed bylo něco, co vypadalo jako válečný pomník, částečně zakrytý zavátým vánočním stromem. Bylo tam několik obchůdků, pošta, hospoda a malý kostel, jehož barevná skleněná okna vypadala jako zářící drahokamy.
Začal padat sníh. Ten, který ležel na zemi, byl tam, kde na něj lidé celý den šlapali, těžký a kluzký. Vesničané křižovali kolem nich, jejich postavy vždy krátce ozářené pouličními lampami. Z hospody byl slyšet smích a hudba, dveře se otevíraly a zavíraly. Potom uslyšeli, že lidé v kostele začali zpívat koledy.
"Harry, myslím, že dnes je noc před Vánocemi!" řekla Hermiona.
"Opravdu?"
Ztratil přehled o čase - noviny neviděli několik týdnů...
"Jsem si jistá, že ano," řekla Hermiona. Její oči směřovaly ke kostelu. "Oni...oni tam budou, že ano? Tvoje máma a táta? Za tím kostelem vidím hřbitov."
Harry cítil vzrušení nebo spíše strach. Byli tak blízko. Pochyboval jestli to po tom všem chce vidět. Hermiona asi věděla, jak se cítí, protože ho chytla za ruku a vedla ho vpřed. V polovině cesty přes náměstí se zarazila.
"Harry, podívej!"
A rukou ukazovala na válečný pomník. Jakmile prošli okolo, změnil se. Místo obelisku pokrytého jmény, tam stála socha tří lidí - muž s neposlušnými vlasy a brýlemi, žena s dlouhými vlasy a příjemnou, hezkou tváří a dítě sedící na maminčiných rukách. Sníh ležel na jejich hlavách, jako načechrané bílé čepice.
Harry přistoupil blíž, hledíc do tváří svých rodičů. Nikdy si nepředstavoval, že by tady mohli mít sochu...Jak podivné to bylo vidět sebe sama zvěčněného v kameni, šťastné malé dítě...bez jizvy na čele...
Jdeme," řekl Harry a znovu se otočili směrem ke kostelu. Jakmile překročili cestu, podíval se přes rameno. Socha se změnila zpět ve válečný pomník.
Zpěv sílil, jak se přibližovali ke kostelu. Harrymu se sevřelo hrdlo...tolik mu to připomínalo Bradavice, Protivu, jak křičí své sprosté verze koled z vnitřku brnění, připomínalo mu to dvanáct vánočních stromů ve velké síni, i Brumbála nosícího čepec, který vyhrál, Rona v jeho ručně upleteném svetru...
U vstupu na hřbitov byla padací vrátka. Hermiona je otevřela nejtišeji, jak jen to šlo a oba se prosoukali dovnitř. Na obou stranách kluzké cesty ke dveřím kostela ležel hluboký a nedotčený sníh.
Šli skrz něj, zanechávajíc u stěn kostela hluboké stopy, jak se ho snažili obejít skryti ve stínu pod briliantovými okny.
Za kostelem, řada za řadou vyčnívaly ze sněhové pokrývky zasněžené hroby. Harry držel pevně ruku sevřenou na hůlce ve své kapse a pohyboval dopředu k nejbližšímu hrobu.
"Podívej, to je hrobka Abbottových - mohli to být nějací vzdálení příbuzní Hannah!"
"Nekřič tolik!" požádala ho Hermiona.
Brodili si se stále hlouběji do nitra hřbitova, vytvářeje temné stopy ve sněhu. Šli ohnutí, aby byli schopni přečíst jména na hrobech, a zároveň šilhali do temnoty, která je obklopovala, aby se ujistili, že nemají žádnou společnost.
"Harry, tady!" zakřičela Hermiona o dvě řady hrobek za ním. Když se brouzdal zpět, srdce mu vzrušeně bilo.
"Je to - ?"
"Ne, ale podívej!" Ukázala na temný kámen. Harry se skrčil, aby lépe viděl.
Na zmrzlém, lišejníkem porostlém kameny spatřil napsáno Kendra Brumbálová, kousek pod tím datum jejího narození a smrti a její dcera Ariana. Byla tam také citace:
'Kde jsou tvé poklady, tam bude i tvé srdce.'
Takže Rita Holoubková a Muriel měli v něčem pravdu. Brumbál a jeho rodina tu vskutku žili, a část z nich tu také zemřela.
Pohled na hrob byl mnohem horší než o tom jen slyšet. Harry si nemohl pomoct, musel myslet na sebe a na Brumbála - oba měli na tomto hřbitově hluboké kořeny, Brumbál mu to měl říct. Harry si nikdy nepomyslel, že by spolu mohli být takto spojeni.
Mohli hřbitov navštívit společně. Na chvíli si Harry představil, jak sem přichází s Brumbálem, jaké pouto se mezi nimi mohlo vytvořit, jak moc by to pro Harryho znamenalo.
Ale zdálo se, že fakt, že zde leží jejich rodiny na stejném hřbitově, byl pro Brumbála nedůležitý - jen shoda náhod, něco bezvýznamného oproti úkolu, který Harrymu uložil.
Hermiona se na Harryho podívala a on byl rád, že je jeho tvář skrytá ve stínu. Znovu četl slova vyrytá na hrobce. Kde jsou tvé poklady, tam bude i tvé srdce.
Nechápal co to má znamenat. Jistě je vybral Brumbál, jako nejstarší z rodiny, po tom, co jeho matka zemřela.
"Jsi si jistý, že se nikdy nezmínil - ?" začala Hermiona.
"Ne," řekl Harry úsečně, a hned dodal: "Pojdmě dál hledat." a otočil se pryč, přejíc si, aby hrobku nikdy neviděl - nechtěl si vzrušení z toho, že brzy uvidí hroby svých rodičů pokazit vztekem.
"Tady!" zakřičela znovu Hermiona ale chvilku na to se ze tmy ozvalo. "Oh...promiň! Myslela jsem, že je tam napsané Potter."
Otírala drolící se, mechem obrostlý kámen a zamračeně si ho prohlížela.
"Harry, pojď na moment sem."
Nechtěl se znovu zdržovat a jen váhavě prošel sněhem zpět k ní.
"Co je?"
"Podívej se na tohle!"
Hrob byl mimořádně starý, počasím poškozený tak, že jen stěží dokázal přečíst jméno. Hermiona mu však neukazovala jméno, ale symbol nad ním.
"Harry, to je ta značka z knihy!"
Harry zíral na místo, které měla na mysli. Kámen byl natolik starý, že nebylo snadné zjistit, co na něm bylo vytesáno, ačkoli se zdálo, že symbol nad téměř nečitelným jménem by skutečně mohl být oním znakem ve tvaru trojúhelníku.
"Jo… Mohl by…"
Hermiona rozsvítila svou hůlku a zamířila ji na jméno na náhrobním kameni.
"Píše se tu Ig-Ignotius, myslím…"
"Jdu dál hledat své rodiče, dobře?" řekl Harry trochu hrubě, a nechal ji klečet vedle starého hrobu.
Každou chvilku rozpoznal příjmení, které znal z Bradavic, stejně tak jako Abbott. Někdy zde dokonce byly pochovány celé generace kouzelnických rodin - z dat na náhrobcích Harry poznal, že takové rodiny vymřely, nebo se odstěhovaly z Godrikova Dolu. Jak postupoval dál a dál mezi hroby, kdykoli došel k dalšímu pomníku, pocítil vzrušení.
Temnota a ticho se náhle jakoby ještě prohloubili. Harry se rozhlédl okolo, vystrašený, pomyslel na mozkomory, potom si uvědomil, že koledy skončily, a štěbetání chorystů sláblo, jak se pomalu vraceli zpět na nádvoří. Někdo uvnitř kostela zhasnul světla.
Poté Hermionin hlas vyšel z temnoty potřetí, rázný a čistý, jen několik metrů od něj
"Harry, jsou tady...přímo tady."
Harry z jejího hlasu poznal, že teď jsou to doopravdy jeho rodiče. Pomalu se sunul dopředu, jakoby něco tlačilo na jeho hrudník. Stejný pocit měl po tom, co zemřel Brumbál. Zármutek, který tlačil na jeho srdce a plíce.
Náhrobní kámen byl jen dvě řady za Kendřiným a Arianiným. Byl vyroben z bílého mramoru stejně jako Brumbálova hrobka, nápisy na něm byly lehce čitelné. Vypadalo to, jakoby zářily ve tmě. Harry si ani nemusel kleknout nebo se ohýbat aby mohl přečíst vyrytá slova.
JAMES POTTER LILY POTTER
Narozen 27. března 1960 Narozena 30. ledna 1960
Zemřel 31. října 1981 Zemřela 31. října 1981
Poslední nepřítel, jenž musí být poražen, je smrt.
Harry si pomalu přečetl ta slova, jako kdyby si myslel, že bude mít jen jedinou možnost zjistit jejich význam. Ta poslední přečetl nahlas.
"'Poslední nepřítel, jenž musí být poražen, je smrt'..." Napadla ho děsivá myšlenka a zachvátila ho panika.
"Není tohle motto Smrtijedů? Proč je to tady?"
"To neznamená porazit smrt způsobem, jakým myslí Smrtijedi, Harry," řekla Hermiona tichým hlasem. "Znamená to, víš...to, co přijde po smrti. Posmrtný život."
Ale oni nežijí, myslel si Harry. Jsou pryč. Prázdná slova nemohou změnit skutečnost, že jeho rodiče leží pod vrstvou sněhu a kamene. Bezvýznamně, nevědouce.
Slzy přišly dřív, než je stačil zastavit. Horké vytékaly z jeho očí, ale okamžitě mu mrzly na tvářích a nemělo smysl cokoliv předstírat nebo je skrývat.
Nechal je téct, rty pevně sevřené k sobě a díval se k zemi, kde tenká vrstva sněhu skrývala jeho očím místo posledního odpočinku Lily a Jamese, teď už určitě jen kosti či prach, který neví, že jejich žijící syn tu teď stojí a jeho srdce bije díky jejich oběti a v tuhle chvíli si nepřeje nic jiného, než s nimi na věky spát pod sněhem.
Hermiona ho znovu vzala za ruku a pevně ji sevřela. Nemohl se na ní podívat, ale vrátil jí stisk a zhluboka ostře vdechoval noční vzduch, aby se zklidnil a opět nad sebou získal kontrolu. Měl pro rodiče vzít něco s sebou, ale nemyslel na to a všechny rostliny na hřbitově byly teď bez listů a zmrzlé. Hermiona však zvedla svou hůlku, zatočila s ní ve vzduchu a před nimi se zjevila kytice vánočních růží.
Harry ji chytil a položil ji rodičům na hrob.
Jakmile se narovnal, chtěl odejít. Zdálo se mu, že tu už nemůže zůstat ani chviličku. Položil ruku kolem Hermioniných ramen a ona svou okolo jeho pasu. Potichu se otočili a odcházeli sněhem pryč míjící u toho hroby Brumbálovy matky a sestry, zpátky směrem k tmavému kostelu, a jejich pohledům, skrytými padajícími vrátky.