"No, utíkali jsme, abychom si zachránili život a pronásledovali nás Smrtijedi, ne?" řekla Hermiona. "Tady."Vyndala z kapsy medailon a podala ho Ronovi.
Byl velký jako slepičí vejce. Ozdobné písmeno "S" vysázené z drobných zelených kamínků rozptylovalo jemné světlo pronikající sem skrze střechu stanu.
"Asi není možné, že by ho někdo zničil od doby, co se o to pokoušel Krátura?"
zeptal se Ron s nadějí v hlase. "Chci říct...víme, že je to pořád viteál?"
"Myslím, že ne," řekla Hermiona potom, co si ho vzala zpátky a zblízka si ho prohlížela. "Kdyby ho někdo kouzlem zničil, byly by vidět nějaké známky poškození."
Podala ho Harrymu, který ho otáčel v prstech. Vypadal jako nový. Vzpomněl si na to, co zbylo z denníku a na prasklý kámen v prstenu poté, co ho Brumbál zničil.
"Myslím, že Krátura měl pravdu," řekl Harry. "Musíme zjistit, jak ho otevřít před tím, než ho budeme schopní zničit."
Náhle si uvědomil, co drží v ruce, co přežívá za zlatými dvířky. Po všem tom úsilí, které museli vynaložit na to, aby ho získali, najednou cítil silné nutkání se ho rychle zbavit. Překonávaje sám sebe, snažil se prsty otevřít medailon. Potom zkusil zaklínadlo, které použila Hermiona, aby otevřela Regulusovu ložnici. Nic z toho nepomohlo. Podal medailon zpátky Ronovi a Hermioně, kteří se oba snažili vydat ze sebe to nejlepší, ale nebyli o nic úspěšnější, než on sám.
"Cítíte to?" zeptal se Ron tichým hlasem, když držel medailon pevně sevřený v pěsti.
"Co myslíš?"
Ron podal viteál Harrymu.
Po chvíli Harry zjistil, co asi Ron myslel. Byla to jeho vlastní krev pulsující v jeho žilách nebo něco bilo uvnitř medailonu jako malé kovové srdce?
"Co s ním uděláme?" zeptala se Hermiona.
"Schováme ho, dokud nepřijdeme na to, jako ho zničit," odpověděl Harry ,a ač se mu moc nechtělo, pověsil si medailon kolem krku a schoval si ho pod oblečení, kde teď odpočíval hned vedle tobolky, kterou dostal od Hagrida.
"Myslím, že bychom si měli rozdělit hlídky před stanem," dodal směrem k Hermioně,
vstal a protáhnul se. "A musíme vymyslet, kde získat nějaké jídlo. Ty zůstaneš
tady," dodal ostře, když viděl, jak se Ron snaží posadit a do tváře se mu opět
vlila šedá barva.
Spolu s Lotroskopem, který dala Hermiona Harrymu k narozeninám, strávili zbytek dne střídáním se na hlídce. Lotroskop se však celý den klidně a tiše vznášel nad stolem, ať už díky tomu, že Hermiona rozmístila kolem ochranná kouzla a bariéry proti mudlům nebo prostě proto, že tudy lidé moc nechodili. Část lesa, ve které se nacházeli, zůstávala opuštěná až na pár ptáků a veverek.
Večer nepřinesl žádnou změnu. Harry rozsvítil svou hůlku, když si v deset hodin
vyměnil místo s Hermionou a rozhlížel se kolem po opuštěném prostranství.
Neviděl nic, kromě pár netopýrů přelétajících nad nimi přes jediný, mezi stromy
viditelný, pruh oblohy.
Měl hlad a trochu se mu točila hlava. Hermiona s sebou nezabalila žádné jídlo, protože si myslela, že se ještě dnes vrátí na Grimmauldovo náměstí, takže neměli vůbec nic k snědku až na pár chorošů, které Hermiona posbírala z okolních stromů a povařila je v kotlíku. Po pár soustech odstrčil Ron svou porci pryč a tvářil se znechuceně. Harry to neudělal jenom proto, aby nezranil Hermioniny city.
Ticho v okolí bylo přerušeno podivným chrastěním a čímsi, co znělo jako lámání větviček, ale Harry věřil tomu, že spíš než člověk, bylo jejich původcem nějaké větší zvíře. Přesto zvedl svou hůlku, aby byl připraven. Jeho vnitřnosti, už tak rozházené nevhodnou porcí hub, teď vypadaly velmi neklidně.
Myslel, že bude cítit radost, až se jim podaří získat viteál, ale bůh ví proč, ten pocit nepřicházel. Vše, co teď cítil, když seděl a hleděl do okolní temnoty, z níž jeho hůlka mohla osvítit jen nepatrnou část, byl strach o to, co bude dál. Bylo tak těžké, dostat se až sem a snažil se o to celé týdny, měsíce, možná i roky, ale teď, když byl tady, náhle zastavil a sešel z přímé cesty. Někde venku byly další viteály, ale neměl nejmenší tušení, kde. Ani nevěděl, jak všechny vypadají a dokonce ani netušil, jak zničit ten, který se teď opíral o jeho hruď. Zvláštní bylo, že se od jeho těla vůbec nezahřál, ale zůstával chladný, jako kdyby ho právě vytáhl z ledové vody. Čas od času si Harry myslel nebo možná jen představoval, že cítí nepatrný tlukot srdce v trochu jiném rytmu, než byl jeho vlastní. Jak tak seděl v temnotě před stanem, visela nad ním nepojmenovatelná předtucha. Snažil se jí čelit, odtlačit myšlenky pryč ze své hlavy, ale stále se
k němu vracely. Ani jeden nemůže žít, když druhý zůstává naživu.
Ron a Hermiona, kteří teď tiše mluvili uvnitř stanu, mohli kdykoliv odejít, pokud by chtěli. On ale nemohl. Zdálo se mu, že zatímco sedí ve tmě a snaží se ovládnout vlastní strach a vyčerpání, viteál na jeho hrudi tikal a odpočítával čas, který mu ještě zbývá...Hloupý nápad, říkal sám sobě, takhle nemysli...
Jizva ho začínala znovu pálit. Přepokládal, že si to způsobil sám, svými myšlenkami a pokusil se začít myslet na něco jiného. Přemýšlel o chudáku Kráturovi, který na něho čekal doma a místo toho k němu dorazil Yaxley. Bude skřítek mlčet nebo řekne Smritijedovi všechno, co věděl? Harrymu se chtělo věřit, že Krátura se za posledních pár měsíců změnil natolik, aby k němu byl loajální, ale kdo může vědět, co všechno se stane?
Co když ho Smrtijedi budou mučit? Do Harryho hlavy vtrhli nepříjemné představy a tak se pokusil je také zatlačit pryč. Nebylo nic, co by mohl pro Kráturu udělat. Rozhodli se spolu s Hermionou, že se nebudou pokoušet ho přivolat - co kdyby někdo z ministerstva přišel s ním. Nemohli počítat s tím, že by přemísťování skřítků bylo oproštěno od stejné trhliny, která způsobila, že se Yaxley dostal na Grimmauldovo náměstí přichycen na okraji Hermionina rukávu.
Harryho jizva teď přímo žhnula. Věděl o tolika věcech, které ještě musí vyřešit. Lupin měl pravdu s kouzly, se kterými se v životě nesetkali, ani si je nepředstavovali. Proč mu Brumbál nevysvětlil víc? Možná si myslel, že bude mít více času, že bude žít ještě roky, možná století, jako jeho přítel Nicolas Flamel? Pokud ano, mýlil se...Snape to viděl...Snape, spící had, který zaútočil na vršku věže...
A Brumbál spadl dolů...spadl...
"Dej mi to Gregorovitchi!"
Harryho hlas byl vysoký, jasný a chladný, hůlku držel před sebou dlouhými bílými
prsty. Muž, na kterého mířil, visel vzhůru nohama ve vzduchu, ač nebyly vidět žádné provazy, které by ho tam držely. Houpal se tam, svázaný neviditelnými lany, ruce a nohy zkroucené kolem sebe a jeho vystrašená tvář byla červená od krve, která se mu hrnula do hlavy. Měl čistě bílé vlasy a huňaté neupravené vousy. Trochu jako Santa Claus.
"Nemám ho, už ho nemám! Ukradli mi ho před mnoha lety!"
"Nelži Lordu Voldemortovi, Gregorovitchi. On to pozná...vždycky to pozná."
Oči muže, který tu před ním visel, byly rozšířené, plné strachu a zdálo se, že se stále rozšiřují víc a víc, dokud jejich temnota nepohltila Harryho úplně.
"A Harry spěchal skrze temnou chodbu v malém Gregorovitchově stavení a držel před sebou lucernu. Gregorovitch vrazil do místnosti na konci chodby a jeho lucerna osvětlila něco, co vypadalo jako dílna. Vyřezávané kusy dřeva a zlato zářící v houpavém světle lucerny. A na okně seděl jako nějaký obří pták mladý muž se zlatými vlasy. V krátkém okamžiku, když jeho tvář osvítilo mihotavé světlo lampy, uviděl Harry v jeho obličeji zvláštní uspokojení. V tom ale muž
vypálil omračující kouzlo a skočil pozpátku z okna s jásavým smíchem.
A Harry zase vyrazil ven z těch obrovských očí a Gregorovitchova tvář byla plná
hrůzy.
"Kdo byl ten zloděj, Gregorovitchi?" řekl vysoký studený hlas.
"Nevím, nikdy jsem ho už neviděl, ne - prosím - PROSÍM!"
Bylo slyšet výkřik a objevil se záblesk zeleného světla...
"Harry!"
Otevřel oči a ruku si tisknul na čelo. Sklouznul po stanu a opíral se ze strany o plátno zkroucený na zemi. Podíval se nahoru na Hermionu, jejíž vlasy teď zakrývaly ten malinký kus oblohy viditelný mezi větvemi stromů nad nimi.
"Sen," řekl, a rychle se posadil, aby se vyhnul Hermionině zlostnému pohledu. "Musel jsem si zdřímnout, promiň."
"Vím, že to byla tvoje jizva! Je ti to vidět na očích! Díval ses Vol..."
"Nevyslovuj jeho jméno!" ozval se Ronův rozčílený hlas zevnitř stanu.
"Dobře," odsekla Hermiona, "tak tedy do Ty-víš-čí mysli!"
"Nechtěl jsem, aby se to stalo!" řekl Harry. "Byl to sen! Ty snad můžeš kontrolovat, o čem jsou tvoje sny, Hermiono?"
"Kdyby ses naučil používat Nitrobranu..."
Ale o tom Harry nechtěl diskutovat. Chtěl probrat to, co právě viděl.
"Našel Gregorovitche, Hermiono, a myslím, že ho zabil, ale před tím nahlédnul do jeho mysli a viděl tam..."
"Myslím, že by bylo lepší, kdybych si vzala hlídku, když jsi tak unavený, že usínáš," řekla chladně Hermiona.
"Já ji dokončím!"
"Ne, očividně jsi vyčerpaný. Jdi dovnitř a lehni si."
Odešla zpět do stanu a vypadala naprosto neústupně. Harry, ač rozzlobený, ji následoval dovnitř.
Ronova stále ještě šedá tvář vykukovala z pod přikrývky na spodní posteli. Harry vyšplhal nad něj, lehnul si a hleděl na tmavý plátěný strop nad sebou. Po chvíli promluvil Ron tak tiše, aby se jeho hlas nedonesl až k Hermioněm choulící se u vchodu.
"Co Ty-víš-kdo dělá?"
Harry pevně zavřel oči, aby si vzpomněl i na sebemenší detaily toho, co před chvílí viděl. Potom zašeptal.
"Našel Gregorovitche. Zavěsil ho vzhůru nohama a mučil ho.
"Jak mu může Gregorovitch udělat novou hůlku, když visí vzhůru nohama?"
"Nemyslím...je to divný, že jo?"
Harry zavřel oči a přemýšlel o tom, co viděl a slyšel. Čím víc to probíral, tím méně smyslu mu to dávalo...Voldemort neříkal nic o Harryho hůlce, nic o spojení mezí nimi, nic o tom, že by mu měl Gregorovitch vyrobit novou, mocnější hůlku, aby porazil Harryho...
"Něco od Gregorovitche chtěl," řekl Harry, oči stále ještě pevně zavřené. "Chtěl, aby mu to dal, ale Gregorovitch řekl, že mu to někdo ukradl
před mnoha lety...a pak...pak..."
Vzpomněl si, jak on jako Voldemort pronikl skrz Gregorovitchovy oči
do jeho vzpomínek...
"Četl v Gregorovitchově mysli a viděl mladého muže sedícího na okenním parapetu, který po Gregorovitchovi vypálil kletbu a ztratil se mu z dohledu. Ukradl to, ukradl něco, co Ty-víš-kdo chce. A já...já myslím, že už jsem ho někde viděl..."
Harry si přál ještě jednou alespoň zahlédnout tvář toho smějícího se chlapce. Ta krádež se podle Gregorovitche stala před mnoha lety. Proč mu ta tvář přišla známá?
Zvuky okolního lesa zněly uvnitř stanu tlumeně. Vše, co mohl Harry slyšet bylo Ronovo dýchání. Po chvíli Ron zašeptal: "Neviděl jsi, co ten zloděj drží?"
"Ne,...muselo to být něco malého."
"Harry?"
Dřevěná konstrukce Ronovy postele zapraskala, jak změnil polohu.
"Harry, nemyslíš si, že Ty-víš-kdo chce něco dalšího, aby z toho vytvořil viteál?"
"Nevím," řekl Harry pomalu. "Možná. Ale nebylo by to pro něj nebezpečné? Neříkala Hermiona, že už teď dostal svou duši na samou hranici svých možností?"
"Jo, ale co když o tom neví."
"No...možná," řekl Harry.
Byl si jistý, že Voldemort hledal řešení, jak obejít pouto mezi svojí a jeho hůlkou a že ho chce získat od starého mistra...ale teď, když ho zabil, očividně bez toho, že by se ho zeptal byť jen na jedinou otázku o jeho vědomostech o hůlkách...
Co chce Voldemort najít? Proč, když mu leží Ministerstvo kouzel a vlastně i celý kouzelnický svět u nohou, je pryč, někde daleko a chce získat předmět, který kdysi dávno vlastnil Gregorovitch a který mu byl ukraden neznámým zlodějem?
Harry před sebou stále viděl toho blonďatého mladíka. Byl veselý, divoký, v jeho očích byl náznak darebáctví, které vyzařovalo i z Freda a George. Zmizel z okenního parapetu, jako pták a Harry už ho někdy před tím viděl, ale nemohl si vzpomenout kde...
Když je teď Gregorovitch mrtvý, je to mladý zloděj, který je v ohrožení života a ve chvílích, kdy se začalo zdola ozývat Ronovo chrápání a Harry sám pomalu upadal do spánku, byl to on, okolo kterého se točily Harryho myšlenky.