close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

13.kapitola-Komise pro kontrolu mudlům narozeným-část 2.

18. února 2008 v 17:37 | Já |  Harry Potter a Relikvie smrti
"…víceméně Vás chápu, Wakando, avšak obávám se, že se nemohu účastnit takového…"

Pan Weasley ztichl, když spatřil Harryho. Byl to velice zvláštní pocit, když se na něho pan Weasley díval s takovou nelibostí. Dveře výtahu se zavřely a ten se opět rozjel směrem dolů.

"Ach, zdravím, Regu," otočil se pan Weasley za zvukem stálého kapání z Ronova hábitu. "Není tady dneska tvá žena kvůli výslechu? Ehm, co se ti stalo? Proč jsi tak mokrý?"

"V Yaxleyho kanceláři pršelo," řekl Ron.
Díval se přitom na jeho rameno a Harry věděl, že se bojí, že by ho otec mohl poznat, kdyby se mu podíval přímo do očí.
"Nemůžu to zastavit, a tak mě poslali pro Bernieho - Pillswortha, myslím, že říkali, že..."

"Ano, ve spoustě kanceláří poslední dobou prší," řekl pan Weasley. "Zkoušel jsi Meterolojinx Recanto? U Bletchleyho to fungovalo."

"Meterolojinx Recanto?" zašeptal Ron. "Ne, nezkoušel. Díky, ta- teda díky, Arthure."

Když se dveře výtahu opět otevřely, vyšla z nich čarodějka s mraveništěm ve vlasech, stejně tak jako Ron, který proběhl kolem ní a ztratil se z dohledu. Harry chtěl vyrazit za ním, ale cestu mu zkřížil Percy Weasley, který kráčel do výtahu, s nosem zabořeným v nějakých papírech, které četl.

Percy si uvědomil, že je ve výtahu se svým otcem, až když se dveře s lomozem zavřely. Vzhlédl, a když uviděl pana Weasleyho, zrudl jako ředkvička a jen co se dveře zase otevřely, opustil výtah. Harry se snažil dostat ven, ale zastavila ho paže pana Weasleyho.
"Počkej chvilku, Runcorne."

Dveře se opět zavřely, a když se výtah rozjel, pan Weasley řekl, "Slyšel jsem že máš nějaké informace o Dirkovi Cresswellovi."

Harry měl dojem, že zlost pana Weasleyho nebyla o nic menší kvůli střetnutí s Percym. Usoudil tedy, že nejlepší bude dělat, že o ničem neví.

"Promiňte?" řekl.

"Nepředstírej, Runcorne," řekl pan Weasley divoce. "Vystopoval jsi čaroděje, který zfalšoval svůj rodokmen, ne?"

"A když ano, tak co?" řekl Harry.

"Dirk Cresswell je čaroděj desetkrát víc než ty," řekl pan Weasley tiše, zatímco výtah pokračoval.

"A jestli přežije Azkaban, budeš se mu muset zpovídat, nemluvě o jeho ženě, synech a přátelích…"

"Arthure," přerušil ho Harry, "víš, že jsi sledován, ne?"

"To má být výhrůžka, Runcorne?" zvýšil hlas pan Weasley.

"Ne," řekl Harry. "Je to pravda! Sledují tě na každém kroku-"

Dveře se otevřely, když dojeli k atriu. Pan Weasley hodil po Harrym kousavý pohled a vyběhl z výtahu, který se řinčivě zavřel. Harry zůstal ohromeně stát na místě. Přál si aby si býval vybral pro přeměnu někoho jiného.

Harry vytáhl neviditelný plášť a znovu si jej oblékl. Pokusí se Hermionu vyprostit sám, zatímco bude Ron řešit tu kancelář s deštěm. Když se dveře se otevřely, vystoupil, a dostal se do úzkého kamenného průchodu osvětleného pochodněmi, dost odlišného od vrchních chodeb s koberci a dřevěným obložením.

Když výtah opět s rachotem odjel, Harry se při pohledu na vzdálené černé dveře, které značily vchod na Oddělení Záhad, trochu zatřásl.

Vyrazil, jeho cílem tentokrát nebyly černé dveře, ale brána po levé straně, která odhalovala řadu schodů vedoucí k soudní síni. Zatímco sestupoval níž, promýšlel své možnosti. Stále mu zbývalo několik bomb hnojůvek, ale možná by bylo lepší jednoduše zaklepat na dveře soudu, vstoupit jako Runcorn a požádat o rozhovor s Mafaldou.

Samozřejmě nevěděl, jestli je Runcorn dostatečně důležitý, aby mu to vyšlo, a dokonce jestli by to dokázal, to, že by se Hermiona nevrátila by mohlo spustit pátrání dříve, než by se dostali bezpečně pryč z ministerstva…
Ponořený do myšlenek, okamžitě nezaregistroval zvláštní mrazení, které ho obklopilo, jako kdyby klesal do mlhy. S každým krokem byla větší a větší zima, chlad dosáhl jeho hrdla a trhalo mu plíce. Pocítil, že se do něj vkrádá pocit zoufalství, skleslosti a naplňuje ho zevnitř.
Mozkomorové, pomyslel si. A když našlápl nohou na schody a otočil se doprava, naskytl se mu strašlivý pohled. Tmavý průchod ze soudních síní byl plný vysokých, černě zahalených postav, jejich obličeje byly celé zakryté, jejich drsné dýchání bylo jediným zvukem v místnosti. Ztuhlí Mudlovští šmejdi, kteří byli vzati dovnitř, kvůli výslechu, seděli schoulení a vystrašení na dřevěných lavičkách.
Většina z nich si zakrývala obličej jejich rukama, možná nevědomě, aby sami sebe chránili před mozkomorovou chamtivou pusou. Někteří z nich byli doprovázeni rodinami, jiný seděli sami. Mozkomoři před nimi létali nahoru a dolů a chlad, beznaděj a zoufalství toho místa dali jim a Harrymu pocit prokletí…
Bojuj s tím, řekl sám sobě, ale věděl, že tady nemůže vyčarovat patrona bez toho, aniž by se odhalil. Tak udělal pohyb dopředu, nejtišeji, jak jen mohl a s každým krokem navíc, který udělal, se zdálo, že otupělost bude předcházet jeho mozku, ale donutil se, aby myslel na Hermionu a Rona, kteří ho potřebovali.
Pohybování přes vysoké černé figury bylo hrozné: Bezoké tváře, skryté pod jejich kapucemi se otočily, když procházel a byl si jistý, že ho cítí, možná cítí lidskou přítomnost , která má stále nějaké naděje, nějakou odolnost…A pak, náhle a otřesně uprostřed zamrzlého ticha jedny z dveří žaláře na levé straně chodby byly rozraženy dokořán a ozývaly se z nich výkřiky.
"Ne, ne, jsem dvojí krve, říkám Vám, že jsem dvojí krve! Můj otec byl kouzelník, opravdu byl, podívejte se na něj, Arkie Alderton, je to velmi známý návrhář košťat, říkám Vám, ať se na něj podíváte- dejte ze mě ty ruce pryč, dejte je pryč- "
"Tohle je tvé poslední varování," řekla měkkým hlasem Umbridgenová, kouzelně silnějším, aby šel čistě slyšet přes mužovo zoufalé řvaní.
"Jestli budete vzdorovat, budete podroben polibku Mozkomora."
Mužovo řvaní přestávalo, ale suchá vzlykání se stále ozývala chodbou.
"Odveďte ho pryč," řekla Umbridgeová.
Dva mozkomoři se objevili ve dveřích soudní síně, jejich hnilobné, strupovité ruce svíraly kouzelníkovo nadloktí, který vypadal, že každou chvíli omdlí. Odletěli s ním pryč z chodby a temnota, která se za nimi vlekla je pohltila z viditelného dosahu.
"Další- Mary Cattermoleová," zvolala Umbridgeová.
Malá žena se postavila; chvěla se od hlavy až k patě. Její tmavé vlasy byly sčesané do drdolu a měla na sobě hábit. Její obličej byl úplně bez krve. Když prošla kolem mozkomorů, Harry uviděl, jak se otřásla. Udělal to instinktivně, bez jakéhokoliv plánu, protože nenáviděl pohled, jak sama kráčí do sklepení: jak se dveře začaly zavírat, vklouznul za ní do soudní síně. Nebyla to ta samá místnost, ve které už jednou byl vyslýchán pro nedovolené použití kouzel.
Tahle byla o mnoho menší, ačkoli strop byl hodně vysoko, dodávalo to hodně klaustrofóbní pocit, asi jako stát na dně studny. Bylo zde o mnoho více mozkomorů, vyzařujících svou ledovou auru. Stáli jako beztvářní ochránci v rozích, co nejvzdáleněji od vysokého vyvýšeného stolce. Za zábradlím seděla Umbridgeová s Yaxleyem na jedné straně a s Hermionou, hodně bledou jako paní Cattermolová, na straně druhé.
U paty stolce slídila dlouhosrstá, stříbrná kočka nahoru a dolů a Harry pochopil, že to je na ochranu žalobců proti zoufalství vycházejícího z mozkomorů: byl to pocit pro obviněné, nikoli pro obviňující.
"Posaďte se," řekla Umbridgeová svým měkkým hedvábným hláskem.
Paní Cattermolová klopýtala ke svému místu uprostřed podlahy za vyvýšeným stolcem. Ten moment, kdy usedla, se kolem ní začaly ovíjet řetězy okolo jejích ramen přivazující ji k židli.
"Jste Marry Elizabeth Cattermolová?" zeptala se Umbridgeová.
Paní Cattermolová přikývla.
"Vdaná za Reginalda Cattermola z kouzelnického ministerstva hospodářství?"
Opět přikývla.
"Nevím, kde je. Předpokládala jsem, že se tu setkáme."
Umbridgeová naprosto ignorovala, co řekla.
"Matkou Maisie, Ellie a Alfreda Cattermolových?"
Paní Cattermollová zafňukala, že ano. "Jsou vystrašení. Bojí se, že nedorazím domů -"
"Ušetřte nás," syknul Yaxley. "Mudlovští spratci nemají moc našich sympatií."
Paní Cattermolová vzlykla maskována Harryho kroky, jak jde opatrně k vysokému stolci. Ta chvíle, kdy prošel místem, kde byla patronová kočka, ucítil změnu teploty: tady bylo teplo a pohodlněji. Patron, a byl si tím jist, patřil Umbridgeové, a zářivě žhnul, protože Umbridgeová cítila štěstí kolem sebe.
Pomalu a velmi opatrně se Harry přiblížil k Umbridgeové, Yaxleymu a Hermioně a vzal si poslední místo. Bál se, aby Hermiona nevyskočila. Pomyslel na kouzlo Muffliato nad Umbridgeovou a Yaxleyem, ale jenom to slovo zamumlal.
Potom Umbridgeová zvýšila hlas na adresu paní Cattermolové a Harry se chopil příležitosti.
"Jsem za tebou," zašeptal Hermioně do ucha.
Jak čekal, Hermiona sebou trhla, převrhla blízkou lahvičku s inkoustem. Předpokládala, že nahrává rozhovor, ale Umbridgeová s Yaxleyem se úplně soustředili na paní Cattermolovou.
"Hůlka, která vám byla odebrána dnes na ministerstvu, paní Cattermolová," říkala Umbridgeová, "osm a tři čtvrtě palce dlouhá, třešňové dřevo, s vlasem jednorožce uvnitř. Je to správný popis?"
Paní Cattermolová kývla na souhlas. Její smutné oči se dívaly do těch Umbridgeiných uhlazených.
"Můžete nám sdělit, od které čarodějky či kouzelníka jste si vzala tuto hůlku?"
"V-vzala?" zaštkala paní Cattermolová. "J-já n-nikomu neseb-brala. J-já si j-ji koup-pila, když m-mi b-bylo jedenáct let. Ono - ono - ono si mě to vybralo!"
Teď plakala daleko víc a silněji než předtím. Umbridgeová se zasmála svým slaďoučkým dívčím hláskem, že ji chtěl Harry napadnout. Naklonila se dopředu přes bariéru a pozorovala svou oběť a cosi zlatého se rozhoupalo také dopředu a byl to jakýsi přívěšek: medailon.
Hermiona to spatřila, zapištěla, ale Umbridgeová a Yaxley se stále věnovali své kořisti.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama