"A ty zrovna umíráš na kropenatku v Doupěti! Pokud by kdokoliv neměl jít, tak je to Harry, na kterého je vypsaná odměna deset tisíc galeonů."
"Dobře, zůstávám tady," řekl Harry. "Dejte mi vědět, až někdo z vás porazí Voldemorta, jo?"
Ve chvíli, kdy se Ron s Hermionou smáli, vyrazila Harrymu bolest z jizvy na čele. Přikryl si jí rukou, ale uviděl Hermionin zamhouřený pohled a pokusil se pohyb zakrýt tím, že si odhrnul vlasy z očí.
"Pokud tedy půjdeme všichni tři, musíme se přemístit každý zvlášť," pokračoval Ron, "Všichni se pod plášť už nevejdeme."
Harryho jizva bolela čím dál víc. Postavil se, ale v tom vyběhl Krátura vpřed.
"Pán nedojedl svou polévku. Dá si Pán kompot, nebo radši sirupové koláčky, které má pán tak rád?"
"Díky, Kráturo, ale za chvíli jsem zpátky...ehm...jdu na záchod."
Hermiona se na něj zkoumavě zadívala, ale Harry už vyběhl po schodech nahoru do haly a odtud na první odpočívadlo, kde vpadl do koupelny a zabouchl za sebou dveře.
Sténajíc bolestí, svalil se na černé umyvadlo s kohoutky ve tvaru hadů s otevřenou tlamou a zavřel oči.
Plachtil slabě ozářenou ulicí. Domy po stranách měly vysoké dřevěné štíty a vypadaly jako z perníku. Došel až k jednomu z nich a potom uviděl svou vlastní bílou ruku s dlouhými prsty a zaklepal na dveře.
Cítil narůstající vzrušení.
Dveře se otevřely a za nimi stála smějící se žena. Její tvář ztuhla ve chvíli, kdy pohlédla do Harryho tváře. Veselost byla pryč, vystřídal jí strach.
"Gregorovič?" řekl vysokým studeným hlasem.
Zavrtěla hlavou. Pokusila se zavřít dveře, ale bílá ruka je zadržela.
"Chci Gregoroviče."
"Er wohnt hier nicht mehr!" křičela a vrtěla hlavou. "On tu nebydlet! Nebydlet tady. Já ho neznat!"
Když nemohla zavřít dveře, začala ustupovat pozpátku směrem do potemnělé haly a Harry ji klouzavě následoval a ve svých dlouhých prstech sevřel hůlku.
"Kde je?"
"Das weiß ich nicht! Odjel! Já nevědět! Nevědět!"
Zvedl svou ruku. Zakřičela a dvě malé děti seběhly dolů do haly. Snažila se je zakrýt rukama. Objevil se záblesk zeleného světla...
"Harry! HARRY!"
Otevřel oči a sesunul se na podlahu. Hermiona znovu zabušila na dveře.
"Harry, otevři!"
Věděl, že vykřikl. Vstal a odblokoval dveře. Hermiona vpadla dovnitř a snažila se znovu získat rovnováhu. Dívala se zkoumavě kolem. Ron byl přímo za ní a vypadal značně nervózně, když mířil hůlkou do rohů podivně vypadající koupelny.
"Co jsi tu dělal?" zeptala se Hermiona vážně.
"Co myslíš, že jsem tu dělal?" zeptal se Harry s chabě hranou statečností.
"Křičel jsi" řekl Ron.
"Jo...asi jsem si musel schrupnout nebo co..."
"Harry, prosím, neurážej naší inteligenci," řekla Hermiona a zhluboka dýchala. "Víme, že tě dole začala bolet jizva a jsi bílý jako stěna."
Harry se posadil na okraj vany.
"Dobře. Zrovna jsem viděl Voldemorta, jak zabil ženu. Teď už pravděpodobně zavraždil celou její rodinu. A nemusel. Bylo to jako s Cedrikem. Byli tam jenom..."
"Harry, měl bys zabránit tomu, aby se ti to stávalo!" křičela na něj Hermiona a její hlas se ozvěnou rozléhal po koupelně.
"Brumbál chtěl, abys ses naučil Nitrobranu! Myslel si, že to spojení je NEBEZPEČNÉ! - Voldemort ho může využít, Harry! K čemu je dobré vidět ho, jak vraždí a mučí lidi? Pomůže nám to nějak?"
"Jo, protože vím, co dělá," řekl Harry.
"Takže ty se ani nepokusíš to zastavit?"
"Hermiono, já nemůžu. Víš, že jsem v Nitrobraně nemožný. Nikdy jsem tomu nepřišel na kloub."
"Nikdy jsi to ani nezkusil!" řekla plamenně. "Já to nechápu, Harry - máš snad rád tohle zvláštní spojení nebo vztah nebo co to je..."
Zajíkla se, když uviděla pohled, který jí Harry věnoval, když se postavil.
"Rád?" řekl tiše. "Tobě by se to líbilo?"
"Já...ne...omlouvám se, Harry. Já jsem to tak nemyslela..."
"Nenávidím to, nemůžu vystát fakt, že do mě může kdykoliv vidět, že ho musím vidět ve chvílích, kdy je nejnebezpečnější. Ale chci toho využít."
"Brumbál..."
"Zapomeň na Brumbála. Tohle je moje volba, nikoho jiného. Chci vědět, proč potřebuje Gregoroviče."
"Koho?"
"To je výrobce hůlek," řekl Harry. "Vyrobil Krumovu hůlku a Krum si myslí, že je skvělý."
"Ale podle tebe," řekl Ron, "Voldemort někam zavřel Ollivandera. K čemu potřebuje výrobce hůlek, když už jednoho má?"
"Třeba má stejný názor jako Krum, třeba si myslí, že Gregorovitch je lepší...nebo si myslí, že mu Gregorovitch vysvětlí, co udělala moje hůlka, když mě pronásledoval, protože Ollivander to nevěděl."
"Harry se podíval do prasklého, špinavého zrcadla a uviděl Rona a Hermionu, jak si za jeho zády vyměnili skeptické pohledy.
"Harry, pořád mluvíš o tom, co udělala tvoje hůlka," řekla Hermiona, "ale to jsi udělal ty! Proč pořád odmítáš uznat odpovědnost, za svoje vlastní síly?"
"Protože vím, že jsem to já nebyl! A stejně tak Voldemort, Hermiono! Jenom my dva víme, co se doopravdy stalo!"
Dívali se na sebe. Harry věděl, že Hermionu nepřesvědčil a že promýšlí protiargumenty proti oběma jeho teoriím o hůlce a o tom, že sám sobě dovoluje nahlížet do Voldemortovy mysli. K jeho úlevě zasáhl Ron.
"Kašli na to," vybídl ji. "Je to na něm. Ale jestli jdeme zítra na Ministerstvo, nemyslíš, že bychom ještě měli projít plán?"
Do postele se nedostali dříve, než před půlnocí. Dlouhé hodiny procházeli znovu a znovu jejich plán až do chvíle, kdy ho byli schopni odříkat slovo od slova nazpaměť.
Harry, který nyní spal v Siriusově pokoji, ležel na posteli a svítil si na starou fotografii svého otce, Siriuse, Lupina a Pettigrewa, a opakoval si plán dalších deset minut.
Když zhasl hůlku, přemýšlel o Mnoholičném lektvaru, zvracejících pastilkách a tmavomodrých róbách; přemýšlel o výrobci hůlek Gregorovičovi a o tom, jak dlouho se ještě může před Voldemortem skrývat.
Úsvit vystřídal temnotu noci s nepatřičnou rychlostí.
"Vypadáš děsně!" byla Ronova první slova, když vstoupil do Harryho pokoje, aby ho vzbudil.
"Ne na dlouho," zívl Harry.
Hermionu našli dole v kuchyni. Dávala na stůl kávu a teplé rohlíky, které připravil Krátura a na tváři měla známý, lehce dychtivý, výraz, který Harry vídal vždy před zkouškami.
"Róby," řekla si pro sebe a když si všimla jejich přítomnosti, nervózně zavrtěla hlavou a pokračovala v ukládání věcí do kabely.
"Mnoholičný lektvar…Neviditelný plášť…Děsivé dělobuchy…Měli byste si jich, pro všechny případy, pár vzít...Dávivé pastilky, Krvácivé karamely, Prodloužené uši..."
Rychle zhltli snídani a zvedali se k odchodu. Krátura se poklonil a slíbil jim, že, až se vrátí, bude tu pro ně mít nachystaný hovězí nákyp s ledvinkami.
"Buď požehnán!" řekl Ron láskyplně. "...a když pomyslíš, že jsem snil o tom, jak mu useknu hlavu a přitluču jí na zeď..."
Na cestě museli být velice opatrní. Spatřili skupinku Smrtijedů, kteří už měli z pozorování domu přes zamlžené náměstí napuchlé oči. Hermiona se s Ronem přemístila první a pak se vrátila pro Harryho.
Po obvyklém krátkém pobytu v temnotě a mírném přidušení shledal Harry, že se nachází v malé aleji, kde se měla odehrát první část plánu.
Byla opuštěná, vyjma několika velkých popelnic. První pracovníci ministerstva se většinou neobjevovali dřív, než v osm.
"Dobrá," řekla Hermiona a podívala se na hodinky.
"Měla by tu být asi za pět minut. Až ji omráčím..."
"Hermiono, my víme," řekl Ron příkře.
"A myslím, že bychom měli otevřít dveře před tím, než se sem dostane, ne?" vyjekla Hermiona.
"Málem jsem zapomněla! Ustupte..."
Namířila hůlkou směrem za ně, na zamčené a značně pokreslené protipožární dveře, které se s velikou ranou otevřely.
Tmavá chodba za nimi vedla, jak vypátrali, do opuštěného divadla.
Hermiona dveře zase zatlačila, aby vypadaly, že jsou stále zavřené.
"A teď," řekla a otočila se zpátky na Harryho s Ronem, "si zase nasadíme plášť a..."
"...budeme čekat," dokončil za ní Ron, přehazujíce plášť přes Hermioninu hlavu jako šátek přes ptačí klícku a zakoulel na Harryho očima.
Ani ne za minutu se ozvalo tiché lupnutí a drobná čarodějka z ministerstva s jemnými šedými vlasy se přemístila stopu od nich a mrkala v prudkém světle. Zpoza mraku právě povylezlo slunce. Stěží měla čas užít si neočekávaného tepla, a už ji Hermionino němé Omračovací kouzlo zasáhlo do hrudníku a ona se svalila na zem.
"Skvělá práce, Hermiono," řekl Ron a vynořil se zpoza koše u dveří do divadla, jak z něho Harry sundal neviditelný plášť.
Přenesli malou čarodějku do temné chodby. Hermiona jí vyškubla pár vlasů a přidala je do flakónku s bahnovitým Mnoholičným lektvarem, který vytáhla z tašky. Ron zatím prohledával čarodějčinu kabelku.
"Je to Mafalda Hopkinsová," řekl a četl malou kartičku která identifikovala jejich oběť jako spolupracovníka Kanceláře pro odstraňování následků nesprávně užitých kouzel.
"Bude lepší, když si to vezmeš ty, Hermiono. A tady jsou žetony."
Předal jí pár malých zlatých mincí, všechny s vyraženými písmeny M.O.M, které vytáhl z čarodějčiny peněženky.
Hermiona vypila Mnoholičný lektvar, který měl nyní příjemnou nafialovělou barvu a za pár vteřin vedle nich stála dvojnice Mafaldy Hopkinsové. Jakmile si nasadila Mafaldiny brýle, Harry zkontroloval čas.
"Máme trošku zpoždění, pan z Kouzelnické údržby tady bude každou chvíli."
Rychle zavřeli dveře, za kterými byla opravdová Malfalda; Harry a Ron si nasadili neviditelný plášť a Hermiona zůstala venku a čekala. Pár vteřin poté se ozvalo další třesknutí a malý, jako fretka vypadající, čaroděj se objevil přímo před nimi.
"Ó, ahoj, Mafaldo."
"Ahoj!" řekla Hermiona roztřeseným hlasem, "Jak se dnes máš?"
"Ne moc dobře," odpověděl malý čaroděj, který vypadal naprosto sklesle a vydal se dál po hlavní cestě.
Hermiona se k němu přidala a Harry s Ronem se plížili za nimi.
"To je mi líto," řekla Hermiona a výkladem jeho problémů se ho snažila pozdržet. Bylo nezbytné, aby nedošel až na ulici.
"Na, tady máš bonbon."
"Ehm? Och, ne, díky..."
"Trvám na tom!" řekla Hermiona agresivně a třepala mu pytlíkem pastilek před obličejem.
Čaroděj si s poněkud vyplašeným výrazem jednu vzal. Účinek byl okamžitý. Ve chvíli, kdy se pastilka dotkla jeho jazyku, začal čaroděj zvracet tak silně, že si ani nevšiml, že mu Hermiona vytrhla hrst vlasů z temene.
"Chudáčku!," vyhrkla, jak zvracel po aleji. "Možná by sis měl vzít den volna!"
"Ne - ne!" řekl přiškrceně, začal se dávit a snažil se pokračovat v cestě, přestože nebyl schopen jít rovně.
"Musím - dneska - musím jít..."
"Ale to je naprostá pitomost," řekla Hermiona vyděšeně.
"Nemůžeš jít v takovém stavu do práce. Myslím, že bys měl jít ke sv. Mungovi, ať tě prohlédnou."
Čaroděj padl na všechny čtyři, a snažil se pokračovat dál na hlavní cestu.
"Takhle přeci nemůžeš jít do práce!" křičela Hermiona.
Konečně to vypadalo, že si přiznal pravdu. Vydrápal se po Hermioně do stoje a zmizel,aniž by tu po něm zbylo cokoliv jiného, než taška, kterou mu Ron vyškubl z ruky a hromadu zvratků.
"Blee," řekla Hermiona a zvedla si sukni, aby si ji nenamočila v kaluži, kterou tu zanechal.
"Dobře, zůstávám tady," řekl Harry. "Dejte mi vědět, až někdo z vás porazí Voldemorta, jo?"
Ve chvíli, kdy se Ron s Hermionou smáli, vyrazila Harrymu bolest z jizvy na čele. Přikryl si jí rukou, ale uviděl Hermionin zamhouřený pohled a pokusil se pohyb zakrýt tím, že si odhrnul vlasy z očí.
"Pokud tedy půjdeme všichni tři, musíme se přemístit každý zvlášť," pokračoval Ron, "Všichni se pod plášť už nevejdeme."
Harryho jizva bolela čím dál víc. Postavil se, ale v tom vyběhl Krátura vpřed.
"Pán nedojedl svou polévku. Dá si Pán kompot, nebo radši sirupové koláčky, které má pán tak rád?"
"Díky, Kráturo, ale za chvíli jsem zpátky...ehm...jdu na záchod."
Hermiona se na něj zkoumavě zadívala, ale Harry už vyběhl po schodech nahoru do haly a odtud na první odpočívadlo, kde vpadl do koupelny a zabouchl za sebou dveře.
Sténajíc bolestí, svalil se na černé umyvadlo s kohoutky ve tvaru hadů s otevřenou tlamou a zavřel oči.
Plachtil slabě ozářenou ulicí. Domy po stranách měly vysoké dřevěné štíty a vypadaly jako z perníku. Došel až k jednomu z nich a potom uviděl svou vlastní bílou ruku s dlouhými prsty a zaklepal na dveře.
Cítil narůstající vzrušení.
Dveře se otevřely a za nimi stála smějící se žena. Její tvář ztuhla ve chvíli, kdy pohlédla do Harryho tváře. Veselost byla pryč, vystřídal jí strach.
"Gregorovič?" řekl vysokým studeným hlasem.
Zavrtěla hlavou. Pokusila se zavřít dveře, ale bílá ruka je zadržela.
"Chci Gregoroviče."
"Er wohnt hier nicht mehr!" křičela a vrtěla hlavou. "On tu nebydlet! Nebydlet tady. Já ho neznat!"
Když nemohla zavřít dveře, začala ustupovat pozpátku směrem do potemnělé haly a Harry ji klouzavě následoval a ve svých dlouhých prstech sevřel hůlku.
"Kde je?"
"Das weiß ich nicht! Odjel! Já nevědět! Nevědět!"
Zvedl svou ruku. Zakřičela a dvě malé děti seběhly dolů do haly. Snažila se je zakrýt rukama. Objevil se záblesk zeleného světla...
"Harry! HARRY!"
Otevřel oči a sesunul se na podlahu. Hermiona znovu zabušila na dveře.
"Harry, otevři!"
Věděl, že vykřikl. Vstal a odblokoval dveře. Hermiona vpadla dovnitř a snažila se znovu získat rovnováhu. Dívala se zkoumavě kolem. Ron byl přímo za ní a vypadal značně nervózně, když mířil hůlkou do rohů podivně vypadající koupelny.
"Co jsi tu dělal?" zeptala se Hermiona vážně.
"Co myslíš, že jsem tu dělal?" zeptal se Harry s chabě hranou statečností.
"Křičel jsi" řekl Ron.
"Jo...asi jsem si musel schrupnout nebo co..."
"Harry, prosím, neurážej naší inteligenci," řekla Hermiona a zhluboka dýchala. "Víme, že tě dole začala bolet jizva a jsi bílý jako stěna."
Harry se posadil na okraj vany.
"Dobře. Zrovna jsem viděl Voldemorta, jak zabil ženu. Teď už pravděpodobně zavraždil celou její rodinu. A nemusel. Bylo to jako s Cedrikem. Byli tam jenom..."
"Harry, měl bys zabránit tomu, aby se ti to stávalo!" křičela na něj Hermiona a její hlas se ozvěnou rozléhal po koupelně.
"Brumbál chtěl, abys ses naučil Nitrobranu! Myslel si, že to spojení je NEBEZPEČNÉ! - Voldemort ho může využít, Harry! K čemu je dobré vidět ho, jak vraždí a mučí lidi? Pomůže nám to nějak?"
"Jo, protože vím, co dělá," řekl Harry.
"Takže ty se ani nepokusíš to zastavit?"
"Hermiono, já nemůžu. Víš, že jsem v Nitrobraně nemožný. Nikdy jsem tomu nepřišel na kloub."
"Nikdy jsi to ani nezkusil!" řekla plamenně. "Já to nechápu, Harry - máš snad rád tohle zvláštní spojení nebo vztah nebo co to je..."
Zajíkla se, když uviděla pohled, který jí Harry věnoval, když se postavil.
"Rád?" řekl tiše. "Tobě by se to líbilo?"
"Já...ne...omlouvám se, Harry. Já jsem to tak nemyslela..."
"Nenávidím to, nemůžu vystát fakt, že do mě může kdykoliv vidět, že ho musím vidět ve chvílích, kdy je nejnebezpečnější. Ale chci toho využít."
"Brumbál..."
"Zapomeň na Brumbála. Tohle je moje volba, nikoho jiného. Chci vědět, proč potřebuje Gregoroviče."
"Koho?"
"To je výrobce hůlek," řekl Harry. "Vyrobil Krumovu hůlku a Krum si myslí, že je skvělý."
"Ale podle tebe," řekl Ron, "Voldemort někam zavřel Ollivandera. K čemu potřebuje výrobce hůlek, když už jednoho má?"
"Třeba má stejný názor jako Krum, třeba si myslí, že Gregorovitch je lepší...nebo si myslí, že mu Gregorovitch vysvětlí, co udělala moje hůlka, když mě pronásledoval, protože Ollivander to nevěděl."
"Harry se podíval do prasklého, špinavého zrcadla a uviděl Rona a Hermionu, jak si za jeho zády vyměnili skeptické pohledy.
"Harry, pořád mluvíš o tom, co udělala tvoje hůlka," řekla Hermiona, "ale to jsi udělal ty! Proč pořád odmítáš uznat odpovědnost, za svoje vlastní síly?"
"Protože vím, že jsem to já nebyl! A stejně tak Voldemort, Hermiono! Jenom my dva víme, co se doopravdy stalo!"
Dívali se na sebe. Harry věděl, že Hermionu nepřesvědčil a že promýšlí protiargumenty proti oběma jeho teoriím o hůlce a o tom, že sám sobě dovoluje nahlížet do Voldemortovy mysli. K jeho úlevě zasáhl Ron.
"Kašli na to," vybídl ji. "Je to na něm. Ale jestli jdeme zítra na Ministerstvo, nemyslíš, že bychom ještě měli projít plán?"
Do postele se nedostali dříve, než před půlnocí. Dlouhé hodiny procházeli znovu a znovu jejich plán až do chvíle, kdy ho byli schopni odříkat slovo od slova nazpaměť.
Harry, který nyní spal v Siriusově pokoji, ležel na posteli a svítil si na starou fotografii svého otce, Siriuse, Lupina a Pettigrewa, a opakoval si plán dalších deset minut.
Když zhasl hůlku, přemýšlel o Mnoholičném lektvaru, zvracejících pastilkách a tmavomodrých róbách; přemýšlel o výrobci hůlek Gregorovičovi a o tom, jak dlouho se ještě může před Voldemortem skrývat.
Úsvit vystřídal temnotu noci s nepatřičnou rychlostí.
"Vypadáš děsně!" byla Ronova první slova, když vstoupil do Harryho pokoje, aby ho vzbudil.
"Ne na dlouho," zívl Harry.
Hermionu našli dole v kuchyni. Dávala na stůl kávu a teplé rohlíky, které připravil Krátura a na tváři měla známý, lehce dychtivý, výraz, který Harry vídal vždy před zkouškami.
"Róby," řekla si pro sebe a když si všimla jejich přítomnosti, nervózně zavrtěla hlavou a pokračovala v ukládání věcí do kabely.
"Mnoholičný lektvar…Neviditelný plášť…Děsivé dělobuchy…Měli byste si jich, pro všechny případy, pár vzít...Dávivé pastilky, Krvácivé karamely, Prodloužené uši..."
Rychle zhltli snídani a zvedali se k odchodu. Krátura se poklonil a slíbil jim, že, až se vrátí, bude tu pro ně mít nachystaný hovězí nákyp s ledvinkami.
"Buď požehnán!" řekl Ron láskyplně. "...a když pomyslíš, že jsem snil o tom, jak mu useknu hlavu a přitluču jí na zeď..."
Na cestě museli být velice opatrní. Spatřili skupinku Smrtijedů, kteří už měli z pozorování domu přes zamlžené náměstí napuchlé oči. Hermiona se s Ronem přemístila první a pak se vrátila pro Harryho.
Po obvyklém krátkém pobytu v temnotě a mírném přidušení shledal Harry, že se nachází v malé aleji, kde se měla odehrát první část plánu.
Byla opuštěná, vyjma několika velkých popelnic. První pracovníci ministerstva se většinou neobjevovali dřív, než v osm.
"Dobrá," řekla Hermiona a podívala se na hodinky.
"Měla by tu být asi za pět minut. Až ji omráčím..."
"Hermiono, my víme," řekl Ron příkře.
"A myslím, že bychom měli otevřít dveře před tím, než se sem dostane, ne?" vyjekla Hermiona.
"Málem jsem zapomněla! Ustupte..."
Namířila hůlkou směrem za ně, na zamčené a značně pokreslené protipožární dveře, které se s velikou ranou otevřely.
Tmavá chodba za nimi vedla, jak vypátrali, do opuštěného divadla.
Hermiona dveře zase zatlačila, aby vypadaly, že jsou stále zavřené.
"A teď," řekla a otočila se zpátky na Harryho s Ronem, "si zase nasadíme plášť a..."
"...budeme čekat," dokončil za ní Ron, přehazujíce plášť přes Hermioninu hlavu jako šátek přes ptačí klícku a zakoulel na Harryho očima.
Ani ne za minutu se ozvalo tiché lupnutí a drobná čarodějka z ministerstva s jemnými šedými vlasy se přemístila stopu od nich a mrkala v prudkém světle. Zpoza mraku právě povylezlo slunce. Stěží měla čas užít si neočekávaného tepla, a už ji Hermionino němé Omračovací kouzlo zasáhlo do hrudníku a ona se svalila na zem.
"Skvělá práce, Hermiono," řekl Ron a vynořil se zpoza koše u dveří do divadla, jak z něho Harry sundal neviditelný plášť.
Přenesli malou čarodějku do temné chodby. Hermiona jí vyškubla pár vlasů a přidala je do flakónku s bahnovitým Mnoholičným lektvarem, který vytáhla z tašky. Ron zatím prohledával čarodějčinu kabelku.
"Je to Mafalda Hopkinsová," řekl a četl malou kartičku která identifikovala jejich oběť jako spolupracovníka Kanceláře pro odstraňování následků nesprávně užitých kouzel.
"Bude lepší, když si to vezmeš ty, Hermiono. A tady jsou žetony."
Předal jí pár malých zlatých mincí, všechny s vyraženými písmeny M.O.M, které vytáhl z čarodějčiny peněženky.
Hermiona vypila Mnoholičný lektvar, který měl nyní příjemnou nafialovělou barvu a za pár vteřin vedle nich stála dvojnice Mafaldy Hopkinsové. Jakmile si nasadila Mafaldiny brýle, Harry zkontroloval čas.
"Máme trošku zpoždění, pan z Kouzelnické údržby tady bude každou chvíli."
Rychle zavřeli dveře, za kterými byla opravdová Malfalda; Harry a Ron si nasadili neviditelný plášť a Hermiona zůstala venku a čekala. Pár vteřin poté se ozvalo další třesknutí a malý, jako fretka vypadající, čaroděj se objevil přímo před nimi.
"Ó, ahoj, Mafaldo."
"Ahoj!" řekla Hermiona roztřeseným hlasem, "Jak se dnes máš?"
"Ne moc dobře," odpověděl malý čaroděj, který vypadal naprosto sklesle a vydal se dál po hlavní cestě.
Hermiona se k němu přidala a Harry s Ronem se plížili za nimi.
"To je mi líto," řekla Hermiona a výkladem jeho problémů se ho snažila pozdržet. Bylo nezbytné, aby nedošel až na ulici.
"Na, tady máš bonbon."
"Ehm? Och, ne, díky..."
"Trvám na tom!" řekla Hermiona agresivně a třepala mu pytlíkem pastilek před obličejem.
Čaroděj si s poněkud vyplašeným výrazem jednu vzal. Účinek byl okamžitý. Ve chvíli, kdy se pastilka dotkla jeho jazyku, začal čaroděj zvracet tak silně, že si ani nevšiml, že mu Hermiona vytrhla hrst vlasů z temene.
"Chudáčku!," vyhrkla, jak zvracel po aleji. "Možná by sis měl vzít den volna!"
"Ne - ne!" řekl přiškrceně, začal se dávit a snažil se pokračovat v cestě, přestože nebyl schopen jít rovně.
"Musím - dneska - musím jít..."
"Ale to je naprostá pitomost," řekla Hermiona vyděšeně.
"Nemůžeš jít v takovém stavu do práce. Myslím, že bys měl jít ke sv. Mungovi, ať tě prohlédnou."
Čaroděj padl na všechny čtyři, a snažil se pokračovat dál na hlavní cestu.
"Takhle přeci nemůžeš jít do práce!" křičela Hermiona.
Konečně to vypadalo, že si přiznal pravdu. Vydrápal se po Hermioně do stoje a zmizel,aniž by tu po něm zbylo cokoliv jiného, než taška, kterou mu Ron vyškubl z ruky a hromadu zvratků.
"Blee," řekla Hermiona a zvedla si sukni, aby si ji nenamočila v kaluži, kterou tu zanechal.